25. 03. 2025 JK
Hlava 20. Spravedlnost jako způsob vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ – 4. část
20.2. Vykořisťování „člověka člověkem“ a multikulturalismus (pokračování od str. 53).
Nacionalistické a nacistické recepty na vyřešení problému nezpůsobilosti buržoazně-liberálního multikulturalismu jsou schopny řešit (s některými výhradami) tento problém vzájemné nevraživosti pouze v mezích mono-národnostního státu s „nadřazenou národností“ metodou odstraňování „cizorodých prvků“ na počátku z „právního pole“ a v konečném důsledku i ze sociální struktury prostředky nucené asimilace dětí, vyhnání nebo genocidy všech „podřadných“. Ale dokonce i v případě, kdy ponecháme stranou mravně-etickou zvrácenost takovéhoto přístupu, tak tyto recepty v podstatě nejsou schopny v globálním měřítku vyřešit problém nezpůsobilosti multikulturalismu v davo-„elitářské“ společnosti, neboť kvůli osobitostem národních kultur se tak v procesu globalizace jedny státy nevyhnutelně stávají objekty vykořisťování ze strany jiných davo-„elitářských“ systémů. (…)
Tento problém nedokáže vyřešit ani internacismus ve formě pseudosocialismu, jak dokládá zkušenost poststalinského SSSR.
Státnost jako subkultura společenského samořízení založeného na profesionalizaci může buď udržovat systém vykořisťování „člověka člověkem“, obnovovat a zdokonalovat ho v návaznosti pokolení, nebo může pracovat na jeho vykořeňování. Přičemž to platí jak v měřítku vnitrostátním, tak i v nadnárodním a globálním. Věda a vzdělávací systém chápané jako společenské instituce mohou státnosti pomáhat jak v zavádění a zdokonalování systému vykořisťování „člověka člověkem“, tak i v jeho vykořeňování (viz kapitola 1.6 – Část 1 tohoto kurzu, Díl 1). (Poznámka JK: Kapitola 1.6 nazvaná Aplikovaný charakter sociologie a dva vzájemně se vylučující úkoly, které může řešit je v Základech sociologie 1 od str. 34 do str. 38).
V případě, že se státnost spoluúčastní na utlačování a vykořisťování většiny tou či onou parazitickou menšinou, převyšují otevřené a skryté příjmy úředníků, jejichž slovo a podpis přidává mocenskou sílu řídicím rozhodnutím, citelně (nebo dokonce mnohonásobně) příjmy v masových profesích.
V podmínkách systémových krizí a všeobecného rozvratu může nezbytné koordinování státního řízení vyžadovat, aby v oblasti státního řízení byly legální příjmy úředníků vyšší než ve zbylé, ekonomicky živořící společnosti, neboť to umožňuje zprostit úředníky existenčních starostí, aby tak mohli soustředit svou pozornost i úsilí na svou odbornou práci. Navíc může být takovéto jejich legální uplácení částečnou ochrannou před jejich nelegálním uplácením ze strany kriminálních kruhů tyjících z krize a ze strany politických protivníků – včetně zahraniční agentury.
Jenže takový režim fungování státního aparátu může být efektivní pouze krátkodobě – maximálně po dobu přibližně deseti let.
Pokud se to protáhne na delší dobu, tak se výhody „nomenklaturně“ mocenských úředníků v podobě jejich otevřených i skrytých příjmů stanou stimulem k tomu, aby se nezodpovědní vyznavači snadné obživy, kteří nemají v úmyslu pracovat a ani to vlastně neumějí, masově zaměřili na kariéru „ve státních službách“, aby si tak naplnili své peněženky a mohli uspokojovat své samice, pod jejichž pantoflem „žijí“.
V této souvislosti se ještě jednou podíváme na knihu V. I. Lenina – Stát a revoluce, kterou napsal společně s G. Je. Apfelbaumem (Zinovjevem) v Razlivu (rekreační oblast pod Petrohradem) v létě roku 1917. Její rozbor byl v SSSR součástí všech kurzů dějin KSSS a vědeckého komunismu.
«…na příkladu Komuny Marx předvedl, že za socialismu funkcionáři přestávají být „byrokraty“, přestávají být „úředníky“, přestávají jimi být v míře zavádění kromě jejich volitelnosti ještě i odvolatelnost v jakoukoliv dobu, a navíc po SNÍŽENÍ MZDY NA PRŮMĚRNOU DĚLNICKOU ÚROVEŇ, a po nahrazení parlamentárních institucí funkčními institucemi, tedy takovými, které vydávají zákony a uvádějí je do života. (…) Marx … uviděl v praktických opatřeních Komuny TEN ZLOM, KTERÉHO SE, ANIŽ SI TO CHĚJÍ PŘIZNAT, BOJÍ OPORTUNISTÉ KVŮLI SVÉ ZBABĚLOSTI, KVŮLI SVÉ NECHUTI NENÁVRATNĚ SE ROZEJÍT S BURŽOAZIÍ…» (text v citaci jsme vyčlenili velkými písmeny - v předstihu charakterizuje partajně státní a hospodářskou byrokracii SSSR jako zrádce budování socialismu a komunismu).
V osmdesátých letech 20. století citování tohoto úryvku z práce zakladatele sovětského státu uvrhovalo do mlčenlivé zasmušilosti přednášejícího na jakémkoliv semináři v systému politického studia, neboť:
- Ten citát usvědčoval celý režim jako protilidový parazitický systém jednající všude prostřednictvím svých „pěšáků“, kteří se podobali přednášejícímu v semináři.
- Pokud by se přednášející v semináři pokusil dokázat, že V. I. Lenin v této věci neměl pravdu, znamenalo by to, že by si sám pěkně naběhnul, a to i v případě, že by se pokusil „zaútočit“ na politického aktivistu, který veřejně uvedl „nevhodný“ citát.
Zamyslíme-li se nad možností realizace těchto principů výplaty mzdy za práci v orgánech státní moci, jak je popsal V. I. Lenin, v politickém životě společnosti, je dobré si uvědomit, že praktická opatření Pařížské komuny byla ve vztahu k jejich popisu klasiky marxismu primární. A ve své podstatě se tedy nejedná o žádné fantazírování:
Z hlediska Dostatečně všeobecné teorie řízení se Pařížská komuna snížením mzdy řídících pracovníků na průměrnou úroveň v odvětví materiální výroby (v „reálném sektoru“) pokusila o uzavření zpětných vazeb společenského řízení na pracující většinu a odpojila je tak od vysoce příjmových skupin „elit“: Jak národních, tak i nadnárodních – internacistických.
Komuna se zhroutila, neboť ti, kteří byli ochotni vykonávat řídicí povinnosti za podmínek, které jim nabízela, neměli v řízení potřebnou kvalifikaci; a ti, kteří tu potřebnou kvalifikaci měli, zase překypovali „elitářskými“ ambicemi, a viděli v pařížských dělnících pouze bezuzdnou lůzu – dobytek, který je zapotřebí co nejrychleji zahnat zpátky do jeho chlívků. Což znamená, že NEBYLI MRAVNĚ-ETICKY PŘIPRAVENI K TOMU, aby řídili společnost na základě životních zájmů většiny a žili přitom způsobem, kdy by se vrstva profesionálních řídících pracovníků svou kvantitativní ani kvalitativní spotřebou produkce nevyčleňovala ze zbytku společnosti.
I když SSSR existoval mnohem déle než Pařížská komuna (69 let a 73 dnů přesně), byly příčiny jeho krachu stejné: Pro poststalinskou byrokracii a její vývěsní štíty (počínaje N. S. Chruščovem a konče M. S. Gorbačovem a B. N. Jelcinem) byly nepřijatelné mravní principy a etika rovnosti lidské důstojnosti v kolektivní práci a ve spotřebě kolektivně vyprodukovaných statků; a i v případě, že se jednalo o idioty, kteří nechápali, kam míří, to byla právě jejich parazitická mravnost, etika nikým neomezované svévole a „spotřebitelská nemoc“, které určily směřování a cíle přestavby.
A ty řeči o tom, že všichni vysocí státní úředníci vykonávají velice důležitou práci, jejíž podstatu „prostí smrtelníci“ nejsou schopni pochopit, že nesou velkou odpovědnost za výsledky své práce, že velmi mnoho pracují, a proto musí být jejich práce odměňována podstatně více než práce absolutní většiny, jsou jen hloupými žvásty.
Tak především je nutné podotknout, že biorytmus života jedince je objektivní daností, a je takový, že absolutní většině lidí znemožňuje efektivně pracovat více než 8 – 12 hodin denně po dobu celých týdnů, měsíců a let, i když se najdou i výjimky. Prakticky to znamená, že pokud řídící pracovníci musí neustále pracovat osm a více hodin denně, nemůže být jejich práce efektivní, neboť jejich organismus přestává být v důsledku porušení svého přirozeného biorytmu práceschopný. Kromě toho při byrokratickém stylu řízení tito řídící pracovníci větší část pracovní doby promarňují různorodou nesmyslnou činností místo toho, aby se zabývali odhalováním problémů a organizovali řízení tak, aby je vyřešili.
Takže:
- Nemá smysl, aby společnost platila řídícím pracovníkům za nekvalitní výsledky jejich práce více než jiným.
- A navíc, je-li člověk zaměstnán 12 a více hodin denně po dobu celých týdnů, měsíců a let, nemá čas na utrácení peněz, čímž se jeho mzda stává bezpracným ziskem členů jeho rodiny a parazitů k ní přisátých, takže pro společnost opět postrádá smysl tento jejich parazitismus podporovat.
Co se týká “odpovědnosti”, tak reálnou odpovědnost za výsledky své práce nesli úředníci za J. V. Stalina, přestože ne všichni, kteří by si to zasloužili; a navíc někteří zneužívali moc takovým způsobem, že za viníky svých chyb a zneužívání moci v zájmu těch či oněch mafiánsko-byrokratických skupin bojujících o moc označovali absolutně nevinné lidi. V dobách, které potom následovaly, se už nikdo ze společensko-škodlivých následků svých rozhodnutí nezodpovídal správní ani soudní cestou; … (…). M. S. Gorbačov, N. I. Ryžkov, B. N. Jelcin, P. S. Gračov, A. V. Kozyrev, A. B. Čubajs, Je. G. Jasin, A. Ja. Livšic a mnozí další minulí i stávající se nezodpovídali z ničeho… a nijak se ze svých neúspěchů nepoučili.
Předtím si carští úředníci svou nekompetentnost a zneužívání moci trvající několik pokolení zodpověděli za revoluce v roce 1917: Toto pokolení úředníků prostě „mělo smůlu“, neboť oni sami i jejich předchůdci dohnali svým řízením stát až k revoluci. (Poznámka JK: Ptám se: „Budou se nyní, anebo v dohledné budoucnosti, zodpovídat ze svých činů úředníci v dnešní Ruské federaci? A budou se ze své nekompetentnosti a zneužívání moci zodpovídat úředníci u nás?“).
Dějiny dokládají, že:
Příliš vysoké příjmy řídících pracovníků nevyhnutelně vedou k pádu kvality řízení v měřítcích společnosti.
Podle údajů Inženěrnoj gazety (Do kapes papalášů nenakukuj, č. 45, 1992) byl do roku 1980 poměr mzdy vyšší administrativy k té průměrné v násobcích následující: USA – 110x; NSR – 21x; Japonsko – 17x. Pokud vyhodnotíme státní zajištěnost vyšších stranických a státních úředníků v SSSR za období sedmdesátých a osmdesátých let, tak bude SSSR na tomto seznamu stát v čele ještě před USA.
Podle kvality řízení vyjádřené produktivitou společenské práce, kvalitou vyráběné produkce, tempem vývoje a uváděním nových druhů produkce do masové výroby byly již tehdy vyjmenované země seřazeny v opačném pořadí.
Za uplynulé čtvrtstoletí se „ratingy“ uvedených zemí a tendence jejich dalšího rozvoje nezměnily: SSSR se zhroutil a Rusko uvízlo v krizi, přičemž si ti všemožní „top manažeři“, poslanci, nomenklaturní státní a soudní úředníci zachovali mnohonásobnou převahu ve výši příjmů nad průměrnou úrovní v reálném sektoru ekonomiky (Rusko bylo podle tohoto ukazatele v roce 2006 mezi třemi světovými lídry, přestože jinak podle úrovně výroby produkce v přepočtu na obyvatele bylo někde na konci světového seznamu, a to se jedná o ukazatel vyjadřující kvalitu řízení) v USA vědecko-technický rozvoj v mnohém vděčí za „výkup mozků“ po celém světě, přičemž vzrůstají problémy s dolarem, který přišel o svůj monopol skutečné světové měny; NSR bylo v průměru úspěšné do začátku finančně-ekonomické krize v roce 2008 a následujících let; Japonsko bylo do začátku této krize úspěšné, přestože nemá žádnou svoji surovinovou ani energetickou základnu.
To znamená, že v uvedených zemích jsou chyby řízení v měřítku celé společnosti svou závažností přímo úměrné velikosti násobku výše mzdy vyšších řídících pracovníků v poměru k té průměrné a kvalita řízení je k této hodnotě nepřímo úměrná.
Píše o tom i současný prezident USA B. H. Obama ve své knize Troufalost naděje. Úvahy o vzkříšení amerického snu (Petrohrad, vydavatelství Azbuka-klasika, 2008), která byla po několik let v USA bestsellerem a vnesla tedy svůj vklad do jeho zvolení prezidentem USA v roce 2008: «… nejvýše postavení řídící pracovníci v posledních letech připustili vážné propady růstu příjmů svých společností, snížení hodnoty jejich akcií, hromadná propouštění, snižování částek v penzijních fondech.
Zvýšení příjmů vedení není vůbec podmíněno požadavky tržní ekonomiky, ale kulturou. V době, kdy příjmy průměrných pracujících prakticky nerostou, si mnozí představitelé vedení bez výčitek svědomí strkají do kapes všechno, co jim jen dovolí povolné a ochočené rady korporací. Američané si uvědomují nakolik je taková kořistnická etika zhoubná pro život naší společnosti (vyčlenili jsme v citaci - naši domácí byrokraté si neuvědomují, že „si řežou větev, na které sami sedí“); v jedné z nedávno provedených anket nazvali korupci ve státních strukturách a obchodu, hrabivost a bažení po materiálním zajištění dvěma ze tří nejzávažnějších morálních problémů stojících před naším státem (jako první označili problém výchovy dětí ve správném hodnotovém systému). Konzervativci mají možná i pravdu, když požadují, aby se vláda nevměšovala do systému určujícího výši odměn řídících pracovníků, ale současně by konzervativci měli vystoupit proti nemístnému chování správních rad při jejich zasedáních se stejně spravedlivým hněvem, jakým planou, když odsuzují nemístný slovník rapu“ (str. 73, 74).
Pokud tedy chceme dosáhnout společenského a vědecko-technického pokroku a všeobecného blahobytu, musí být příjmy řídících pracovníků, a především těch v nejvyšších pozicích „stlačeny“ natolik, aby nepřevyšovaly průměrné statistické ukazatele, a to především v reálném sektoru ekonomiky. (Poznámka JK: Skvělá myšlenka! Ale jak ji realizovat v každodenní praxi?).
A ve vyšších funkcích musí být příjmy dokonce nižší, než je průměr, což je nezbytné jako obrana proti tomu, aby do nich pronikali chamtivci-darmošlapové. V těchto funkcích musí lidé pracovat především ze svého ideového přesvědčení a kvalita života pracujících a jejich rodin nesmí růst díky zvyšování nominálních příjmů v tempu předcházejícím inflaci, ale kvůli růstu kupní schopnosti peněžní jednotky a rozšiřování společenských fondů spotřeby dostupných všem. (Poznámka JK: I tento princip je při současné mravnosti většiny lidí v naší společnosti těžko realizovatelný! Nezbývá než se snažit z každého člověka vychovat vysoce mravného Člověka s lidským typem struktury psychiky, a za tím účelem je podle mne třeba kriticky studovat, rozvíjet, šířit a uvádět do života Koncepci obecné bezpečnosti /KOB/).
Potom oblast řízení (a především státního) nebude tak přitažlivá pro chamtivce neschopné řídit na základě odhalování problémů společnosti a jejich následného řešení; vyšší řídící pracovníci musí pracovat pro ideu všeobecné prosperity a dostávat peněžní odměnu dostatečnou pro zajištění svého vlastního živobytí, místo toho, aby pracovali pro ideu osobního a rodině-klanového obohacování – především na úkor ostatní společnosti – a udržení si dědičného sociálního „elitářského“ postavení, což z nich činí loutky pohlavárů nadnárodní globální lichvářské korporace a jejích pánů.
Poté, co si přisvojí milióny v souladu se zákony, které si předtím sami schválili či příslušně upravili, tak dokonce i u těch vysokých politiků, jejichž úmysly jsou dobré, dochází v procesu řízení ke zpřetrhání zpětných vazeb v okruzích cirkulace informací na úrovni 4. priority zobecněných prostředků řízení/zbraní: Oni sami na sobě nemůžou pocítit negativní následky své hloupé politiky. Když většina obyvatel musí vyžít s několika tisícovkami rublů měsíčně, tak pro ty, kteří si přisvojili milióny a stovky miliónů rublů a dolarů, jsou každodenní problémy většiny lidí ještě daleko vzdálenější než Cannes nebo Courchevel.
________________________________________________________________________
Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.
Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.
pokračování bude následovat
Comentários