Zkrácený kurz – Základy sociologie – Hlava 20. Spravedlnost jako způsob vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ – 5. část

05. 04. 2025 JK

Hlava 20. Spravedlnost jako způsob vymýcení vykořisťování „člověka člověkem“ – 5. část

20.3. Spravedlnost a propaganda (str. 66).

Nejen stabilní přírodně-sociálně-hospodářský rozvoj společnosti v harmonii s Přírodou na základě vědecko-technického pokroku, ale dokonce i pouhá stabilní existence společnosti vyžaduje, aby ta její část, která je aktivní v politice a hospodářské činnosti, byla přesvědčena o tom, že stávající sociální organizace společnosti je spravedlivá, tj. aby byla spokojena s kvalitou svého života a očekávanými perspektivami. Existují dvě varianty státní politiky umožňující dosáhnout tohoto přesvědčení-spokojenosti:

- Přesvědčit co možná nejširší vrstvy společnosti o tom, že stávající sociální organizace společnosti je spravedlivá, a proto jediná možná, neboť všechny ostatní jsou horší.

- Nastavit sociální organizaci tak, aby ty vrstvy společnosti, v jejichž aktivní činnosti a podpoře je zainteresována státnost, považovaly sociální organizaci společnosti za spravedlivou.

Třetí varianta předpokládá, že pokud historicky zformovaná státnost „ustrnula“ nebo „se točí v bludném kruhu“ ve svém příklonu k první variantě a není schopna realizovat tu druhou, tak politicky aktivní, alespoň zčásti konceptuálně mocná část společnosti určitým způsobem vyprodukuje novou státnost nebo předělá tu stávající tak, aby zajišťovala rozvoj na základě odhalování a uvádění do života spravedlnosti odpovídající představám této části obyvatelstva. (Poznámka JK: Ptám se: „Je tomu skutečně tak?“ Obávám se, že nikoliv! Vždyť zástupci Globálního prediktoru /GP/ mohou tu politicky aktivní a alespoň zčásti konceptuálně mocnou část společnosti díky svým větším znalostem a zkušenostem řídit k jimi zvolenému cíli. Zbytek zařídí autosynchronizace, jejíž vysvětlení je obsaženo v poznámce pod čarou v Základech sociologie 1 na str. 297 a též v Základech sociologie 2 na str. 203 a str. 204). (…)

První dvě varianty se mohou vzájemně doplňovat a historicky reálně se po dobu trvání celé historie také vzájemně doplňují, přičemž tu ovšem s ohledem na možnosti každé z nich existují objektivní omezení. (Poznámka JK: Následují příklady v Základech sociologie 6 na str. 67 až str. 74, v nichž jsou vyjmenovány skutečnosti, o kterých nelze v Rusku přesvědčit pracovníky reálného sektoru /inženýry, učitele, vědecké pracovníky, výrobní a obslužný personál/, tzn. není možné je přesvědčit o spravedlivosti sociální organizace společnosti v dnešním Rusku). (…)

Dokonce i v případě, že opomineme aspekty spravedlnosti nesouvisející s příjmy a úsporami osobního a rodinného bohatství v jejich různých formách a transformací úspor do soukromého kapitálu, tak při takovém rozdělení příjmů a bohatství nemůže být společnost jednotná, neboť se rozpadá na dvě skupiny, které vůči sobě necítí pražádné sympatie:

- Jednou skupinou, tvořící absolutní většinu, jsou oběti okrádání a jiných druhů utlačování a vykořisťování „člověka člověkem“ prostřednictvím různorodých „her s nulovým součtem“.

- A druhou menšinovou skupinou jsou organizátoři okrádání a jiných druhů utlačování a vykořisťování „člověka člověkem“, a i v případě, že to nejsou přímo oni, tvoří ji jejich aktivní napomahači.

- Ta první skupina, která ve své většině nemá žádnou možnost zlepšit kvalitu svého života a života svých rodin, začne postupně nenávidět tu druhou skupinu:

   - Buď zcela zaslouženě jako parazity-utlačovatele.

   - Nebo ze zatrpklé závisti otroků vůči otrokářům (to jsou dva rozdílné druhy motivace nenávisti).

- A ta druhá skupina pak nazývá nenávist projevovanou vůči sobě „závistí lenochů a ztroskotanců vůči těm úspěšnějším“, dokonce i v tom případě, kdy se o závist nejedná, a chovají se k těmto sociálním skupinám i ke každému z jejich představitelů jednotlivě s přezíravým pohrdáním; nebo se této většiny obyvatelstva státu začnou v obavě o svůj nespravedlivě nabytý blahobyt bát a nenávidět ji. (…)

V důsledku výše vyjmenovaných příčin tak v podstatě nemůže být v podmínkách obnovování a zdokonalování systému vykořisťování „člověka člověkem“ vyřešen úkol „přesvědčit lidi o jeho spravedlnosti“.

A pokud je rozvinuta propagandistická kampaň na téma, že je právě toto sociální zřízení, hodnocené jako nespravedlivé sociálními vrstvami, o jejichž podporu se musí státnost opírat, ve skutečnosti spravedlivé, a proto jediné možné, musí to kvůli svému idiotismu a rozcházení se s reálným životem v první etapě ve společnosti nevyhnutelně vyvolat skepsi a ironický postoj jak k takové státní propagandě, tak i k celé státní moci (viz demotivátory níže) (Poznámka JK: Tyto demotivátory jsou v Základech sociologie 6 na str. 76) a dále pak jejich nepřijetí, potom sabotáž politiky státu, a v konečném důsledku, bude-li úporně „z principu“ tato politika i nadále prosazována, to může vyvolat výbuch nespokojenosti, zhroucení státnosti a sociální katastrofu se všemi důsledky z toho vyplývajícími v podobě více či méně dlouhodobých pohrom různého stupně závažnosti.

Přesvědčit většinu pracovat zdarma, nadšeně а obětavě na spotřebitelskou převahu, bezstarostnost a nezodpovědnost mocensko-parazitické menšiny těch „úspěšných“ se nepovede.

Dokonce i v případě, že budou jednotlivá fakta a příslušné statistiky demaskující nespravedlnost cílevědomě zamlčovány, potlačovány díky zákonu o ochranně osobních údajů a média budou ukazovat jinou statistiku námětů a vyhýbat se veřejné diskusi o faktoru nespravedlnosti, jako se to děje v postsovětském Rusku (a to úplně stejně jak ve státních, tak i soukromých hromadných sdělovacích prostředcích), povede to nevyhnutelně k průvodním a pro společnost nebezpečným jevům:

- Vzrůstání různorodé nespokojenosti schopné ve společnosti vyprodukovat (při nízké vzdělanostní úrovni a nerozvinutosti kultury myšlení těchto nespokojených lidí) sociální skupiny a politická hnutí, jež budou nositeli těch či oněch skutečně extrémistických subkultur.

- Demoralizaci těch či oněch sociálních skupin jak v sestavě obyčejných lidí, tak i v sestavě „elity“, což vytváří předpoklady k tomu, aby se mezi nimi rozšířily degradačně-parazitní subkultury a narůstaly různorodé degradační procesy – jak biologické, tak i sociokulturní.

- Rozšíření protinárodních – zrádcovsko-odpadlických nálad, jejichž nositelé budou nevyhnutelně přítomni ve strukturách státní moci, ozbrojených sil, tajných služeb, velkého byznysu a budou v nich dělat kariéru, což bude vytvářet podmínky pro úspěšné verbování lidí se znalostí státních tajemství a vlivových agentů tajnými službami cizích států a nadnárodními legálními byznys-korporacemi, a také pro verbování agentury nadnárodními mafiánskými skupinami orientujícími se jak na výlučně kriminální příjmy, tak i na politickou a teroristickou činnost pod rouškou těch či oněch idejí.

- Rozkolu ve společenství mezi těmi, kteří se považují za vlastence, ve smyslu aforismu od M. Je. Saltykova-Ščedrina: „Nihilista je člověk, který miluje vlast podle svého, jehož chce kapitán-ispravnik donutit milovat stejnou vlast podle svého“, což zavání státním převratem, revolucí a občanskou válkou iniciovanou „vlastenci“.

A každá propaganda nespravedlivého postsovětského Ruska se ukazuje být neefektivní, což je vidět z dalšího výběru demotivátorů, které jsou, soudě podle všeho, protipropagandou samoiniciativní lidové tvořivosti: Epocha vysmívání se moci v častuškách tímto skončila – lidé zatím vyrábějí své demotivátory. (Poznámka JK: Tyto demotivátory jsou v Základech sociologie 6 na str. 78, přičemž komentář k nim končí na str. 81). (…)

Ale i v případě, že se vládnoucí „elitě“ někde povede nespravedlnost povýšit na spravedlnost, zasáhnou do toho objektivní zákonitosti nábožensko-noosférického charakteru (ve své podstatě mravně-etické), které prostřednictvím kolektivní psychiky společnosti formují psychodynamiku nevyhnutelně vedoucí takovou společnost v tom lepším případě – ke katastrofě nepravověrné kultury a v tom horším případě – k jejímu zániku a historickému zapomnění.

Jedním z nedávných příkladů tohoto druhu byla nacistická hitlerovská Třetí říše: Napřed došlo k bouřlivému rozvoji říše na základě entuziasmu Němců zpitomělých hitlerismem, ke zlepšení kvality jejich života v porovnání s obdobím liberalismu v podobě Výmarské republiky, potom byla vojensko-silovou cestou vytvořena Evropská unie číslo jedna, a pak následoval krach. Ale i po 9.5.1945 si mnozí v Německu mysleli a stále myslí, že všechno to, co udělal Hitler do 1.9.1939, bylo dobré, že jen udělal chybu (k jejich lítosti) s tím útokem na Polsko a následně na Sovětský svaz, což byl ten jediný důvod, proč jeho další politika vzala zlý konec. (Poznámka JK: Myslím si, že za vznikem hitlerismu je třeba hledat činnost zástupců Globálního prediktora /GP/ - viz moje nejobsáhlejší poznámka ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 - kteří i díky němu nasměrovali Němce na SSSR /Rusko/, aby se zbavili globálního hráče, který se jim pletl do jejich globální politiky, jako se to již předtím stalo Švédům /1709/ a Francouzům /1812/).

Z toho všeho plyne, že nemá probíhat propaganda na téma: „To, co se vám zdá být nespravedlností, je ve skutečnosti spravedlnost. Vy si jen nedokážete vážit toho, jaké máte štěstí, že vám vládneme právě my, naši drazí a milovaní rozumově omezení spoluobčané  – že je nutné naopak odhalovat a propagovat spravedlnost, a to jak tu objektivně-ideální, tak i tu politicky nezbytnou v dané konkrétní etapě historického rozvoje, neboť právě taková propaganda-osvěta stmeluje společnost a vytváří mravně-etický základ pro realizaci politiky společenského rozvoje v procesu uvádění ideálů spravedlnosti do života.

To však vyžaduje srozumitelné a z hlediska života průkazné odpovědi na dvě otázky:

- Co je to rozvoj v jeho objektivní podstatě?

- Jaký režim rozvoje společnosti je ideální?

Odpovědi na obě tyto otázky vyplývají z následující okolnosti, o jejíž podstatě nemá absolutní většina praktikujících politiků a politických analytiků žádnou smysluplnou představu. Ta věc se totiž má tak, že se život všech lidí, rodin, sociálních skupin, kulturně svébytných společností i lidstva jako takového podřizuje objektivním zákonitostem všech těch šesti skupin, které jsme zde již dříve probírali: (Poznámka JK: Tyto skupiny objektivních zákonitostí jsou podrobně popsány v Základech sociologie 4 na str. 126 a str. 127).

1. Obecně biosférické – regulují formování biocenóz, vzájemnou součinnost biologických druhů mezi sebou, vzájemnou součinnost biosféry jako takové s přírodním prostředím.

2. Specificky druhové – odlišují druh Člověk rozumný od ostatních biologických druhů.

3. Noosféricko-náboženské – ve své podstatě mravně-etické, regulují vzájemné vztahy mezi nositeli rozumu.

4. Sociokulturní – regulují formování kultury a určují tak důsledky vlivu kulturně podmíněného chování lidí – jedinců, sociálních skupin, kulturně svébytných společností a lidstva jako takového – na lidi, sociální skupiny, kulturně svébytné společnosti, lidstvo jako celek i na přírodní prostředí.

5. Ekonomické – regulují hospodářskou činnost lidí a předurčují její důsledky pro hospodářský systém jako takový, přírodní prostředí i pro společnost.

6. Řídící – projevují se bez výjimky ve všech procesech řízení.

(Poznámka JK: Osobně bych u 3. skupiny místo názvu „noosféricko-náboženské“ použil název „noosféricko-mravně-etické“, protože všechna Písma, z nichž náboženství vycházejí /i ta materialisticko-ateistická jako např. marxismus/, jsou podle mne subjektivním dílem lidských rukou za účelem bezstrukturního řízení kulturně svébytných společností a v konečném důsledku celého lidstva na planetě Zemi. To se však týká i Koncepce obecné bezpečnosti /KOB/).

Pokud je bereme v úvahu, mají rozvoj i degradace v životě své místo a liší se od sebe objektivně, nezávisle na sporech o mravech, propagandistických chytristikách a využívání „politických technologií“:

- Degradace se ve svém konečném důsledku projevuje v tom, že objekt z nějakých vnitřních (jemu vlastních) příčin předčasně ukončí svou existenci, tj. přestane existovat, aniž by dokončil svůj přirozený životní cyklus v souladu s tím, jak Bůh předurčil jeho bytí v matrici možností (Poznámka JK: Ke všem zde i dále uvedeným tvrzením ve vazbě na Boha odkazuji na svoji nejobsáhlejší poznámku ve zkrácené verzi kapitoly 8.1 o nové monoteistické verzi víry); a na cestě k tomuto konci objekt progresivně a nevratně přichází jak o některé možnosti svého rozvoje, tak i o možnosti vzájemné součinnosti s Všehomírem, jež se mu dříve odkrývaly, a také o potenciál rozvoje, který si již dříve v minulosti osvojil.

- Rozvoj se ve svém konečném důsledku projevuje dvojím způsobem:

   - Objekt v přirozených lhůtách prochází celým svým životním cyklem v jeho plné šíři a až po ukončení tohoto svého životního cyklu přestává existovat.

   - Objekt přechází do určité kvality bytí, která mu dříve nebyla vlastní a dospívá takto buď k přirozenému ukončení svého životního cyklu, nebo se mu díky prodělanému rozvoji v této jeho nové kvalitě otevírají dříve nedostupné možnosti jeho součinnosti se Všehomírem.

V základu rozvoje společnosti leží osobní rozvoj lidí zohledňujících objektivní zákonitosti bytí všech šesti skupin tak, aby vybudovali globální civilizaci stabilně žijící v souladu s přírodním prostředím a zajišťující plnohodnotný osobní rozvoj všem a každému v návaznosti pokolení na základě diktatury svědomí. Jinak řečeno, rozvoj společnosti je dobro-úmyslná činnost založená na odhalování podstaty výše uvedených zákonitostí a zaměřená na to, aby podporovaly život společnosti místo toho, aby ho brzdily, potlačovaly a likvidovaly. (Poznámka JK: Pokud v základu rozvoje společnosti leží plnohodnotný osobní rozvoj lidí zohledňující objektivní zákonitosti bytí všech výše popsaných šesti skupin, měli bychom na sobě pracovat, tzn. kriticky studovat, rozvíjet, šířit a uvádět do života Koncepci obecné bezpečnosti /KOB/, protože to je podle mého názoru ta dobro-úmyslná činnost založená na odhalování podstaty těchto zákonitostí a zaměřená na to, aby tyto zákonitosti podporovaly život společnosti!).

_______________________________________________________________________

Cílem studijního kurzu Základy sociologie, který byl v plném znění, a to i s našimi úpravami, na Konceptuál CZ již zveřejněn, je pomoci řešit různorodé problémy, se kterými se střetávají lidé, kulturně svébytné společnosti a vůbec lidstvo jako celek.

Aby se zvýšil zájem o studium tohoto kurzu, rozhodl se kolektiv Konceptuál CZ postupně zveřejňovat jeho nejzajímavější pasáže, a to i s odkazy na strany začátků jednotlivých kapitol v již přístupné a námi upravené verzi. Přitom všechny čtenáře žádáme, aby se sami pokusili odhalit případné další MINY (viz MINA 1, MINA 2 a MINA 3), které v textu ještě mohly zůstat, a informovali nás o nich, za což všem předem děkujeme.

pokračování bude následovat

předchozí části