25.12.2024
7. Tajemství nahého císaře (o strukturním a bezstrukturním řízení)
Už jsme si říkali, že řízení je odevzdávání informačního vlivu od řídícího subjektu k řízenému objektu. Ale jaké existují metody a způsoby, kterými je možné řídit?
„Pochodem v chod!“
„Není potřeba přemýšlet!
S námi je ten, jenž o všem rozhodne za nás!“
(V. S. VYSOCKIJ)
„Vpravo v bok! Pochodem v chod!“ — zavelel velitel roty. A jeho podřízení poslušně plní jeho rozkaz. Stovka lidí se otáčí vpravo a pochoduje určeným směrem. Řízený objekt zde máme, jsou to tři čety vojáků, tvořící strukturu roty. Řídící subjekt je velitel roty. On vykonává řízení, velí lidem. Řídící vliv, to jsou jeho rozkazy.
Toto je strukturní způsob řízení. Máme zde konkrétní strukturu (rotu, prapor, pluk atd.). Řídící informace proudí v této struktuře, a řídí každý její element adresně: od velitelů všech úrovní až pořadové vojáky (viz obr. 12-10).
Velitel pluku si před bojem k sobě zavolal velitele praporů: každému praporu přidělil bojový úkol; označil cíle, po kterých je potřeba střílet; hranice, ke kterým je potřeba se dostat; čas začátku operace; posloupnost interakce atd. Velitelé praporů to oznámí svým podřízeným, kteří to budou muset vyplnit.
Podobně to funguje také ve výrobním závodě. Ředitel si k sobě zavolá vedoucí jednotlivých úseků. Popsal jim situaci v závodě, řekl, jaké je potřeba udělat opatření, aby se zlepšila kvalita produkce a zvýšila produktivita. Vedoucí úseků si k sobě zavolají mistry ze svého úseku, oznámí jim požadavky ředitele, určí konkrétní úkoly atd. Zkrátka řídí lidi.
To znamená, že strukturní způsob řízení — to je, když se někdo snaží vyřešit úkol tak, že si nejdříve vytvoří strukturu lidí (najme lidi a určí jim rozsah práv a povinností) a poté organizuje jejich práci.
Čí vinou ve městě „N“ Zmizela mouka
letí fámy po domech
a bezzubé stařenky
je roznášejí po umech.“
(V. S. VYSOCKIJ)
A nyní si uvedeme úplně jiný příklad. Ve městě „N“ žijí dva podnikatelé, kteří obchodují s moukou. Mají slabý odbyt, mouka jim dlouho stojí na skladě, začíná se znehodnocovat. Je potřeba ji rychle prodat. Co udělají?
V daném městě „N“ stojí na autobusové zastávce asi 50 lidí. Všichni čekají na autobus. Všude je ticho. A tito dva podnikatelé se dopředu dohodli, že zahrají před lidmi scénku a začali na autobusové zastávce mluvit o tom, že prý brzy (za dva dny) zdraží mouka a těstoviny. Mluví sice jen oni dva, ale slyší je všichni na zastávce. Reakce je taková, že takřka všichni, co byli na zastávce, se po příchodu domů rozhodnou udělat si „pro každý případ“ zásoby zboží, které má údajně zdražit. Přitom na tento fakt každý upozorní i své blízké a přátele, kteří udělají to samé. Ve výsledku se stane to, že na druhý den ve městě „N“ vykoupí všechnu mouku a těstoviny. A celé to bylo způsobeno jen rozhovorem dvou neznámých lidí na autobusové zastávce.
Co se v tomto případě stalo? Vždyť nikdo lidem nedával příkaz, aby hromadně kupovali mouku! Ani velitel roty, ani vedoucí úseku…Lidé se tak rozhodli úplně sami a dobrovolně! A ten, kdo se ve městě „N“ potřeboval zbavit mouky, která mu už dlouho ležela na skladě, dosáhl svého cíle. Stačilo mu jen rozšířit „fámy“ mezi obyvatele města. „Říká se, že brzy zase všechno zdraží, a zejména kuchyňská sůl.“ Informace se šířila mezi lidmi, kteří spolu netvořili žádnou pracovní strukturu. To znamená, že řízení probíhalo bezstrukturním způsobem. Zde pracovala samotná informace, její obsah a význam.
Tak co, milí čtenáři, je vám to trochu povědomé? Obyvatelé SSSR-Ruska se s podobnou situací během „perestrojky“ setkali už vícekrát. Na začátku „perestrojky“ si někdo testoval, dolaďoval efektivnost bezstrukturního způsobu řízení na velkých masách lidí. Pamatujete se na „boj s alkoholizmem“, tabákové vzpoury“, „SSSR-impérium zla“ atd.? A potom tento bezstrukturní způsob řízení použil na dosažení rozpadu SSSR-Ruska. Vzpomínáte si, jak se miliony obelhaných a zblbnutých lidí chtěli „zadarmo“ obohatit, stavěli „pyramidy MMM“, brali vouchery a akcie, čímž sami dovolili darebákům zprivatizovat majetek všeho lidu: naleziště ropy, plynu, uhelné doly a jiné nerostné suroviny, jakož i velké průmyslové komplexy, které vybudoval sovětský lid? „A cihličku po cihličce“ jsme sami rozebrali a rozkradli vlastní zemi, mocný SSSR.
Co jsme tedy zjistili? Ukazuje se, že na řízení milionů lidí není potřebný úřad ani funkce prezidenta! Zjišťujeme, že na obsazení země není potřebná armáda! Stačí pouze vytvořit takovou informaci, která by byla pro lidi cenná a přinutila by je dělat to, co je cílem toho, kdo tuto informaci vytvořil a rozšířil mezi lidi, čímž vytvořil určitou „kritickou masu“ (jako v atomové bombě) pro zajištění informačního výbuchu. Na obr. 12-11 je znázorněno, že jedné skupině lidí je možné podstrčit jednu informaci a druhé skupině druhou informaci.
Tyto dva informační moduly si můžou navzájem odporovat, pokud obsahují neslučitelnou informaci (např. Bible a Korán). A díky těmto rozporům je potom možné obě skupiny mezi sebou navzájem rozeštvávat. Takto to dělá GP. Kromě toho je na obrázku znázorněno, že bezstrukturní řízení může probíhat i na úrovni celého vesmíru. Tento případ ilustruje horní část obrázku.
„Císař je nahý!“
„V čem je síla, bratříčku?“
(Z FILMU „BRATR“)
Tento bezstrukturní způsob řízení je známý už od nepaměti. Vzpomeňte si na známou pohádku. Dva mazaní krejčí přesvědčili celé město, že nahý císař je oblečen do čarokrásných šatů, které jsou neviditelné jen pro hlupáky. Nikdo obyvatelům města nekázal, aby nevěřili vlastním očím a mysleli si, že král je opravdu oblečený! Ne! Byli jen vystaveni informačnímu řídícímu vlivu, u kterého podvodníci počítali s tím, že se obyvatelé města podřídí své pýše a budou obdivovat nahého krále, neboť nikdo z nich (včetně císaře) nebude chtít být jinými označen za hlupáka. Ve výsledku si tak každý obyvatel města namýšlel, že pouze on jediný nevidí šaty, proto se bál říci nahlas pravdu. Všichni obdivovali a chválili očividnou lež! Máme před sebou příklad bezstrukturního způsobu řízení.
Pohádka má zajímavé rozuzlení. Našlo se dítě, které řeklo jen jedinou větu: „Císař je nahý!“, po které se všem „najednou otevřeli oči“. Znamená to, že stačí jen nazvat věci pravým jménem a mnoha lidem se otevřou oči při pohledu na nějakou událost, jev nebo proces.
Pamatujete si na známou větu z filmu: „V čem je síla, bratříčku? V pravdě!“
Ministři „lunochodi“
„Jsem robot, jsem robot, jsem robot.“
(Z JEDNÉ SOUČASNÉ PÍSNĚ)
Na obrázku 12-12 je znázorněno schéma dálkového řízení různých „lídrů“. Kteří neznají teorii řízení, což jiným lidem umožňuje je podvědomě řídit.
Na obr. 12-12 je zobrazena řeka, na jejíž hladině plave vor, na kterém stojí „lídr“. Ten kolem sebe křičí: „Já zdvihnu Rusko z kolen!“ Na břehu stojí lidé, kteří vidí pouze to, co je na hladině, tj. vor s „lídrem“ a nadšeně křičí: „Ano, to je správné!“ Jenže oni nevidí všechno to, co se skrývá pod hladinou, v tmavých hlubinách. A pod hladinou je na obrázku znázorněno celé schéma řízení. Pěkně tento obrázek popsal v básni Omar Chajjám:
To, co vidíme, je jen zdání.
Daleko je od hladiny moře ke dnu.
Zjevnou věc měj za nepodstatnou,
protože její tajná podstata je neviditelná.
Takový „lídr“ je často jen dálkově ovládaným „lunochodem“ v rukou těch, kteří ho řídí. Vzpomeňte si na sovětský lunochod, který jezdil po měsíčním povrchu. Všechny jeho pohyby byly řízeny ze Země. Osobně se s některými z těchto operátorů lunochodů znám.
Toto schéma se ve společnosti používalo už od dávných dob, ačkoli vědecky bylo zformalizováno až na konci 20. století. Pojďme si ho tedy popsat.
Máme zde „lídra“, který je v čele nějaké struktury (státu, ministerstva, tajné služby, vědecko-výzkumného ústavu, závodu, laboratoria, redakce atd.). Má svůj personál, který můžeme rozdělit na dvě kategorie:
— Různá „chamraď“, která se jen přiživuje a vyhýbá se práci.
— Odborníci, kteří jsou „pro věc zapáleni“. Mezi nimi je jeden nebo vícero lidí, které můžeme nazvat „tajnými poradci lídra“. „Lídr“ pozorně poslouchá jejich rady a takřka vždy se jimi řídí.
Ale odkud tito „tajní poradci“ vědí, co je potřeba řídit a co není potřeba řídit?
Lidé nejsou celý den pouze v práci. Mimo práci se setkávají s lidmi v různých neformálních kruzích. „Tajní poradci“ bývají členy širších odborných komunit, které se shlukují kolem „uznávaných autorit“ v dané odborné oblasti. Tj. tyto odborné komunity mají také své „lídry“, své „autority“ (titulované nebo neformální), jejichž slovo má váhu a jejichž názorem se mnozí řídí. Na neformálních střetnutích s „autoritou“ přichází tajný poradce lídra k novým myšlenkám, o které se poté dělí s „lídrem“. „Lídr“ si tyto nové myšlenky přisvojuje a následně je šíří mezi masy, díky čemuž začnou ovládat velké masy lidí.
No a co se týče vzpomínané „autority“, tak každá autorita má svého „kurátora“, který si svou úlohu může i nemusí uvědomovat (pokud ho využijí „naslepo“). A na „kurátory“ mají zase vliv (přímo nebo přes několik mezičlánků) „znacharské klany“ určité koncepce společenského řízení. „Znachaři“ můžou být vychovateli „kurátorů“ už od dětství (dědeček, babička, soused atd.) a dávat jim rady přímo. Jestliže nemají možnost (nebo nechtějí) sami dávat „autoritám“ a „lídrům“ rady, tak můžou zorganizovat mnohodílný řetěz přenosu informace, která by pracovala pro zájmy znacharského klanu.
Existuje mnoho příkladů fungování takového schématu. Vzpomeňte si na „salón madam Scherer“ z knihy „Vojna a mír“ od L. N. Tolstého, elitní klub té doby. Další příklad: Grigorij Jefimovič Rasputin byl „kurátorem“ carské rodiny, který takto plnil úkol svébytného ruského znacharského klanu s cílem zabránit vtahování Ruska do katastrofy. Za to byl zlikvidován představiteli jiného klanu „světového zákulisí“, který si přál krach Ruského impéria.
Podle stejného schématu byl ovládán i Gorbačov, který byl úplně podřízen své ženě Raise Maximovně, která byla bezstrukturně podřízena „světovému zákulisí“. Podle stejného schématu byl ovládán i „architekt přestavby“ Jakovlev a „demokraticky zvolený“ prezident Jelcin, dnes už nebožtík. Stejné to bylo i se všemi „gajdary“, „čubajsy“, „burbulisy“, „němcovy“ a dalšími demokratizátory v salónech „madam Scherer“, kteří se v dobách chruščovského odměku rozmnožili ve velkých městech jako houby po dešti, především v Moskvě a Petrohradu.
Od solné horečky po světovou horečku
„Říká se, že brzy opět všechno zdraží,
a zejména kuchyňská sůl.“
(V. S. VYSOCKIJ)
„Solná panika, která vznikla v Tulské oblasti, se rozšířila i do Orlovské a Kurské oblasti, do Vologdy, Voroněže a Nižního Novgorodu. Nyní se solný boom dostal i do Moskvy. Lidé skupují v obchodech a na trzích sůl ve velkém: za pár dní zákazníci skoupili měsíční zásoby. Obchodníci okamžitě zdvihli ceny na 40-60 rublů místo původních 5-6 za kilogram soli. Pamatujíc si na hrůzy nedostatku z minulých let, začali lidé skupovat cukr, zápalky, a dokonce i chléb.
Takto začínal článek „Solná horečka dorazila až do Moskvy“ v novinách „Gazeta“ ze dne 17.02. 2006.
Skutečně, poslední únorový týden roku 2006 byl charakteristický neobyčejnou spekulativní poptávkou po soli (a následně i po cukru a zápalkách). Experti byli zmateni a hledali příčinu. Někdo tento rozruch připisoval fámám, že Ukrajina přestane dodávat sůl jako odvetu za to, že Rusko zvýšilo cenu plynu. Jiní si mysleli, že situace vyhovuje obchodníkům, kteří se potřebují zbavit starých zásob soli. A další na vlně paniky začali šířit fámy o blížící se válce, což navíc podporovali i události na hranicích Gruzie a Severní Osetie, a také vlna protestů v arabských zemích, které zapříčinilo zveřejnění karikatur proroka Mohameda v Dánsku.
A ačkoli skutečnou příčinu analytici nenašli, všichni jednohlasně tvrdili, že panika kolem soli byla vytvořena uměle.
A co bylo skutečnou příčinou? Vždyť tím někdo musel sledovat konkrétní cíle, když spouštěl proces solné paniky. Komu to vyhovovalo?
Ti dříve narození si budou ještě pamatovat, že v dobách studené války čas od času společností otřásaly různé fámy. Velmi dobře tento proces odrazil ve své tvorbě v r. 1969 V. S. Vysockij:
Písnička o fámách
Kolik fám ohromuje naše uši!
Kolik pomluv rozežírá jako mol!
Běží fámy, prý zdraží všechno, absolutně,
A především kuchyňská sůl.
Refrén:
Jako mouchy sem a tam,
Letí fámy po domech,
A bezzubé stařenky
Je roznášejí po umech,
Je roznášejí po umech.
Slyšel jsi už? Pod zemí stavějí město,
Prý pro případ války jaderné.
Slyšeli jste? Brzy zavřou všechny doly,
Navždy. A tyto zprávy jsou pravdivé.
Refrén:
A víte, že odvolali Mamikina?
Za nemravnost, alkohol a skandál!
Mimochodem, souseda vašeho zadrželi,
Prý se Berijovi podobal.
Refrén:
Oj, co se stalo! Včera příkop hloubili,
A koňakové prameny tam našli, dva!
Židé, svině, prý vodu otrávili.
A z rybích šupin už dělají chleba.
Refrén:
A zpívají si šeptem i křikem.
Špatná fáma zaznívá z úst pomlouvačných.
A dobré fámy nelíbí se lidem.
Prý jsou to jen výmysly pro blbé.
Refrén:
Zocelené množstvím těžkostí,
Šíří se fámy bez hranic.
Říká se, že nebudou už fámy, absolutně.
Letí fáma, že prý zakážou se pomluvy.
Refrén:
Jako mouchy sem a tam,
Letí fámy po domech,
A bezzubé stařenky
Je roznášejí po umech,
Je roznášejí po umech.
Kvůli čemu se tedy rozšiřovaly různé fámy? Jaký byl jejich cíl? Cílem bylo vytvořit v zemi mezi lidmi nejistotu, nespokojenost, neklid blízký panice.
Ve výše uvedeném článku se často používají slova „horečka“ a „panika“. Podívejme se tedy do slovníků. „Výkladový slovník ruského jazyka“ od S. I. Ožegova uvádí takovou definici:
„Horečka“ — 1. Chorobný stav doprovázený zvýšenou teplotou a zimnicí (třást se od zimnice). 2. Rozrušený stav, neklidná činnost, nadměrný shon (burzovní horečka, zlatá horečka – vzrušení spojené s vidinou lehkého zbohatnutí).
A „velký slovník cizích slov“:
„Panika“ (něm. panik; fr. panique; lat. panicus; řec. panikon podle jména boha Pana) — všeobecný zmatek, masové zděšení.
Z řecké mytologie víme, že „Pan“ (jiný název „Faun“) byl arkádský bůh lesů a hájů, syn Herma a Dryopy. Pan se narodil se srstí, rohy, kozími kopyty, křivým nosem, bradou a ocasem. Matka Pana se vzhledu svého novorozence polekala a opustila ho. Ale dítěte se ujal Hermes a odnesl ho na Olymp. Dítě všechny bohy rozesmálo, všichni si ho oblíbili, přijali ho mezi sebe a dali mu jméno Pan (řec. „všechno“).
Lidé od armády vědí, že to nejhorší, co se může na vojně stát, je panika. Historie válek zná nemálo příkladů, kdy silná a dobře vyzbrojená vojenská seskupení utrpěla porážku jen kvůli tomu, že mezi vojáky propukla panika. A panika byla cílevědomě vytvářena speciálně vyškolenými „agenty“, ale vznikala i z důvodu malověrnosti a zbabělosti některých vojáků, které nazývali panikáři.
Panika je nebezpečná nejen mezi vojáky, ale i v běžném civilním životě. Všichni vědí, jak nebezpečný dokáže být velký dav lidí, ve kterém propukne panika.
Pokud si vzpomeneme na období „perestrojky“ (nezapomenutelného pře-stavbaře Gorbačova), tak ve společnosti panovaly právě takové „horečně-panické“ nálady, které byly velmi zručně udržovány. Jednou to byly problémy s vínem a vodkou, jednou chyběl tabák, jednou zubní pasta, jednou žárovky atd.
Díky tomu byla v zemi vytvořena taková atmosféra nestability, v které lidé zatoužili po změně a obnovení pořádku. Jak to všechno skončilo, nyní už dobře víme – „SSSR se rozpadl“.
Avšak v posledních letech jsme takové rozsáhlé „horečky“ neměli. A najednou vypukla „sama od sebe“ solná panika. Máme nad čím přemýšlet. Je velmi pravděpodobné, že si někdo dělal „prověrku na zavšivenost“: „Nezměnil se lid během období reforem? Nezapomněl na období přestavby? Dokáže lid propadnout panice a zmítat se od stánku ke stánku při hledání soli a zápalek, jak sebou zmítá člověk při vysoké horečce?“
Výsledek této prověrky je očividný. Nyní si už někdo může dělat i prognózy, jak se lidé budou chovat při šíření fám:
— o denominaci peněz,
— o prudké změně kurzů valut,
— o brzkém začátku nové války na Kavkaze,
— o přerušení dodávek potravin ze zahraničí,
— o nadcházejících židovských pogromech,
— o srážce muslimů s křesťany atd.
V posledním případě se už nebude jednat o „solnou horečku“, ale o „světovou horečku“, kde lidi takřka ve všech zemích zachvátí panika. A Rusko nepotřebuje ani komentář. Rusko je zemí mnoha národů a mnoha náboženství.
A na základě prognóz je už možné vytvářet i příslušné plány. To, že se vůči SSSR-Rusku realizuje dlouhodobý plán ničení jeho státnosti a zmocnění se jeho území a nerostných surovin je v knize popsáno dostatečně. A „fámy“ v těchto plánech představují jeden ze základních nástrojů světové finanční mafie, která realizuje scénář likvidace Ruska.
Kdo jsou hlavní spiklenci? Kde jsou ministři „světovlády“?
„Neexistujeme! Jsme jen vidina!“
(Z PÍSNĚ „BEATLES“)
Co se týče použití bezstrukturního způsobu řízení na globální úrovni, tak zde má tento způsob řízení své pány. A právě tyto pány je možné nazvat „světovládou“, „silami Západu“, „světovým zákulisím“. Nyní je začali nazývat globalisty. My je nazýváme „globální nadžidovský prediktor“ nebo jednoduše „globální prediktor“. „Prediktor“ znamená předvídač, tj. předvídá trendy, kudy by se mělo lidstvo ubírat. „Nadžidovský“ znamená to, že jako jeden z hlavních nástrojů na realizaci svých cílů používají tito globalizátoři židy[1], které vyzbrojili ideologií judaizmu. A udělali to ještě v dávné minulosti, před třemi a půl tisíci lety. Vykonalo to staroegyptské žrečstvo, které poprvé v historii lidstva vypracovalo strategii pokoření zemí a národů ne silou zbraní, ale pomocí ideologie, náboženství a financí. Na vedení dobyvačných válek potřebovali armádu, která byla vyzbrojena ne luky a šípy, ale konkrétním učením — informací. První takové vojsko bylo vytvořeno během 42letého putování Židů po Sinajské poušti. Je důležité pochopit, že v tomto „spiklenectví“ nejsou těmi hlavními Židé. Oni jsou pouze vykonavatelé. A pokud si svůj úkol neplní dobře, tak se jejich páni takových nevhodných Židů zbavují rukama „antisemitů“[2]. To znamená, že i samotní Židé jsou obětí „světovlády“, i když dobře „krmenou“. Ale vždyť i svině dobře krmí, aby je potom porazili. Takže „semitizmus“ a „antisemitizmus“ jsou dvě páky jednoho mechanizmu, které ovládá jeden pán („světové zákulisí“). V dávné minulosti, na začátku formování „světovlády“, ji tvořilo 22 staroegyptských žreců – hierofantů. Během historie toto vedení postupně přešlo do rukou nevelké skupiny světových finančních magnátů, o čemž povyprávěl časopis „Expert“ č. 32 z roku 2002.
Všimněte si, že „solná horečka“ se časově prakticky shodovala s dalšími událostmi: masakrem v moskevské synagoze; s výrokem Berezovského, že se v Rusku chystá vojenský převrat; se vznikem napětí mezi Ruskem a Ukrajinou; mezi Ruskem a Gruzií; s událostmi v Íránu a Izraeli; s „karikaturní“ válkou a dalšími zdánlivě nesouvisícími věcmi.
Pokud v Rusku vypukne „horečka“, panika, smuta a bordel, tak si to odskáčou všichni – i Rusové, i Židé. I když je zde jedno „ale“. Bohatí Židé během pogromů nikdy netrpěli. Trpěli jen jednodušší Židé. „Bijí lékaře Simu a krejčího Timu“. Bohatí Židé i nežidé s největší pravděpodobností odletí pryč, aby se vyhnuli krvavému masakru. A když začne smuta, tak i pořádek bude možné v Rusku nastolit tvrdými metodami. Právě o tom sní ti, kteří touží zavést v Rusku fašistický režim. Nyní se, milí čtenáři, zamyslete, co bude v zemi, pokud se toto všechno splní. Ukazuje se, že se všichni dobromyslní patrioti vlastně sami podílejí na plánu „světovlády“, zničit Rusko bez toho, aniž by si to uvědomovali. Jsou to jen pěšci v rukou globalizátorů. A celé tajemství spočívá v bezstrukturním řízení.
Řídící vliv na člověka, realizovaný bezstrukturním způsobem, může mít velmi dlouhodobý charakter. Může předem programovat chování člověka pro každou z budoucích konkrétních životních situací. K takovým dlouhodobým řídícím vlivům, realizovaným pomocí bezstrukturního řízení, jsou morální a etické normy vnucovány náboženskými dogmaty a světskými ideologiemi. V židokřesťanství jsou to například otrocká doporučení: „Bůh trpěl, i my musíme nést svůj kříž.“, „Pokud tě někdo udeří po levé tváři, nastav mu i pravou.“ V judaizmu jsou zase doporučení: „A budeš panovat nad mnohými národy, ale oni nad tebou panovat nebudou.“ Ti, kteří tato dogmata znají, tak je šikovně využívají pro své cíle. Výsledkem je to, že křesťané trpí drzost darebáků a podlých lidí. To znamená, že síla řídícího vlivu, který je uskutečňován bezstrukturním způsobem, je o mnoho větší a stabilnější, než je tomu při řízení strukturním způsobem.
To může vést i k tragédii globálního rozsahu. Například v náboženských pověrách amerických Indiánů se tvrdilo, že jejich pradávný patron a učitel Quetzalcoatl (opeřený had) se k nim znovu po moři vrátí a zjeví se v blesku a žáru ohně. A tak Indiáni čekali. A když se poté objevily lodě španělských dobyvatelů a na břeh vystoupili lidé v kovovém brnění a přilbách, které se na slunci blýskaly, tak je Indiáni přijali za očekávané bohy. Bezvýhradně se tak podřídili poměrně malé skupině Španělů, což později vedlo k masovému vyhubení mnoha stovek tisíc Indiánů. Stalo se to? Stalo! Výsledkem byla záhuba celé civilizace amerických Indiánů.
K. Marx pomocí svého učení lidem do hlav vštěpil, že proletariát je pánem všeho, a dělnická třída je avantgarda. Všichni tomu uvěřili. A nyní v Rusku mnozí čekají, kdy dělnická třída povstane a smete všechnu tu pakáž. Ale ona nepovstane! A pokud ano, tak bude „naslepo“ využita „světovým zákulisím“. A to z jediného důvodu, protože „proletariát“ nezná základy řízení.
A co astrologické prognózy? Vždyť to je také programování určitého chování pro miliony lidí na každý den a někdy i hodinu. To znamená, že tyto astrologické prognózy jsou bezstrukturním řízením chování mnoha lidí. A už jste se zamysleli nad tím, komu to vyhovuje? Kdo si všechny tyto „prognózy“ objednává? Kdo se vás pokouší manipulovat?
A ekonomické prognózy? Když maďarský Žid George Soros (autorita pro naivní, speciálně vytvořena jeho pány – globalizátory) v televizním interview oznámí („vypustí fámu“), například, že japonský jen začne brzy „padat“, tak výsledkem bude „finanční krize“ v jihovýchodní Asii.
Mnoho podobných příkladů si nyní můžou čtenáři vyměňovat sami. Počínaje od všedních životních kolizí až po procesy globální úrovně. V plné míře se to týká i všech „fám“.
Takže jsme zjistili, že existují tři úrovně řízení:
1. Strukturní.
2. Bezstrukturní.
3. Kombinovaná (strukturní + bezstrukturní).
Ten, kdo ovládá DVTŘ, lehce rozpozná všechny způsoby řízení. Díky tomu může takovému řízení čelit, tj. řídit se vlastním rozumem.
Média jako prostředek bezstrukturního řízení
milionů a miliard lidí
„Tehdy Slunce brzdili slovem,
Slovem hroutili města.“
(N. GUMILJOV)
A nyní, když jste se seznámili s podstatou bezstrukturního řízení, v kterém odevzdání libovolné informace z jednoho fragmentu vesmíru do jiného vede k náležité změně míry tohoto „druhého“ fragmentu, což zároveň vede k „materializaci“, tj. ke změně materiálního stavu tohoto „druhého“ fragmentu v souladu s přijatým informačním vlivem — je potřeba se zamyslet i nad informačním vlivem médií na miliony lidí jak u nás, tak i v zahraničí.
Schéma řízení by nám zde mělo být jasné. Média jsou řídícím subjektem. Každý člověk i společnost jako celek je řízeným objektem. Média nejsou nezávislá, jak si to bohužel mnozí myslí. Jsou jen nástrojem v rukou svých pánů. Vzpomeňte si na hierarchii řízení. Nitky řízení všech médií, pokud budeme procházet jednotlivé spojovací články, nás nakonec přivedou ke „světovému zákulisí“. Takže si zde můžeme načrtnout takové řídící schéma: „zákulisí“ je řídícím subjektem, média jsou řízeným objektem. Řídící informační vliv se od „zákulisí“ k médiím přenáší jak strukturním, tak i bezstrukturním způsobem. Absolutní většina novinářů si to vůbec neuvědomuje (až na velmi zřídkavé výjimky; a ty, kteří vystupují v médiích a neříkají celou pravdu, kterou znají, můžeme směle nazvat darebáky, zrádci a nepřáteli lidu).
Po všem, co jsme si dosud řekli, můžou mnozí čtenáři sami dospět k názoru, že téma mediálního vlivu na lidi je obrovské a bylo by vhodné ho zeširoka probrat, objasnit lidem všechny „rafinované metody“, které média používají na oblbování lidí. V této knize odhalíme jen malý zlomek takových „fintiček“.
Mezi všemi dnes existujícími médii (rádio, noviny, časopisy, internet) má své zvláštní místo televize. Její zvláštnost spočívá v tom, že v jednom okamžiku (tj. synchronizovaně) přitahuje pozornost milionů diváků k určité události, názoru „autority“ nebo jevu, a zároveň dává svou subjektivní interpretaci této události nebo názoru. A ve skutečnosti to není nic jiného, než spouštění procesu „autosynchronizace“ (svého druhu „řetězové reakce“), o které budeme mluvit při vysvětlování supersystémů. Přitom televize může přitáhnout pozornost k nějaké nepodstatné události, ale může i odvést pozornost od velmi důležité události, vyjádření nebo názoru na palčivé společenské téma, a může o nich jednoduše mlčet.
Média, a zejména televize, můžou překroutit a interpretovat pravdivou informaci i tak, že to nebude sloužit k dosažení pravdy a spravedlivosti, ale ke svému přesnému opaku.
Jasným příkladem takového fanatického přístupu k přínosu informací jsou televizní relace A. Karaulova „Moment pravdy“. Tak se podívejme, co se zde děje. Karaulov ve svých relacích říká čistou pravdu o tom, jak rozkrádají a likvidují Rusko. Na relaci se podívá běžný ruský člověk, vidí reportáž o tom, jak likvidují lesy v Zabajkalsku, a pomyslí si: „Ten Karaulov, to je machr. Říká pravdu o zlodějských úřednících i o policii, která kryje jejich „byznys“ s dřevem, i o prokuratuře, která nad tím zavírá oči, i o nepravostech oblastní samosprávy! Po odvysílání této relace určitě všichni dostanou to, co si zaslouží!“ Navzdory tomu se po odvysílání relace nic neděje, nikoho neposílají do basy, nikoho neberou k zodpovědnosti.
Běžný člověk se podívá na další relaci Karaulova o tom, jak na Dálném východě rozkrádají biologické zdroje Ruska (ryby, kraby atd.). Karaulov uvádí i jména a příjmení úředníků, vysvětluje nelegální mechanizmus „rybího byznysu“. Běžný člověk si pomyslí: „Karaulov je machr! Teď ty zločince určitě odsoudí!“ Ale znovu se nic neděje a všichni úředníci porušující zákon zůstávají na svých místech, jakož i samotní zloději biologických zdrojů a jejich páni.
Běžný člověk se dívá na další relaci Karaulova o tom, jak zkorumpovaní úředníci ničí letecko-kosmické odvětví Ruska. Karaulov znovu uvádí jména a příjmení, mechanizmy likvidace a rozkrádání odvětví, jmenuje vysoké státní funkcionáře, kteří zodpovídají za organizaci a pořádek v tomto odvětví. Běžný člověk si myslí: „Výborně, Karaulove! Nyní to už určitě všem těm darebákům spočítají!“ Ale ani tentokrát se nic neděje a vše zůstává při starém.
Nakonec člověk nad tím vším mávne rukou a sám pro sebe si řekne: „Ach! Rusko je ztraceno! S těmito vysoce postavenými darebáky se nedá nic dělat! Dokonce i Karaulov v televizi říká celé zemi o tom, jak kradou a dělají si, co chtějí, ale nikdo s tím nic nedělá. Opravdu. Rusko je ztraceno!“ Poté si naleje sklenici vodky, obrátí ji do sebe a šup do kostela.
Tak, milí čtenáři, toto je výsledek informačního vlivu (tj. řízení) A. Karaulova. Co v konečném důsledku potřebuje protivník, který se snaží ovládnout cizí území? Protivník potřebuje, aby se lidé smířili se zotročením své země, aby nekladli odpor, vzdali se a zdvihli ruce nahoru.
Takže pro čí zájmy pracují televizní relace Karaulova? Závěr si udělejte sami.
Podobných relací, článků v novinách, v časopisech, v projevech vlastenců na shromážděních, podobných žádostí jednotlivců ale i organizací k nejvyšším představitelům státu — je nespočet! Avšak celé toto „pobouření lidových mas“ nepřináší žádnou odezvu! Vše zůstává tak, jak bylo! A celý tento informační vliv (řízení) má jen dva výsledky:
1. Obyvatelstvu se vštěpuje pocit bezvýchodní situace a beznaděje, lidé se vzdávají.
2. Nejrůznější darebáci na všech úrovních moci, když vidí úředníky nejvyšší úrovně, že se jim ani po zveřejnění jejich zločinů na hlavních televizních kanálech před celou zemí nic nestalo, tak si troufají a dovolují ještě více.
A oba tyto výsledky pracují pro zájmy „světového zákulisí“. Takto se věci mají s pravdomluvným Karaulovem! U jeho relací člověku zbývá jen křičet „pomoc!“
Hned také dodám, že čelit tomuto vlivu a naučit se chápat skrytý smysl předkládané informace se dá jen při osvojení si rozlišení (metodologie).
Dalším příkladem silného informačního řídícího vlivu na lid Ruska jsou všelijaké humoristické relace typu „smíchopanoramat“, „anšlagů“ apod. Tyto relace běží na všech kanálech divže ne nonstop. Ne náhodou je jim poskytnut tak široký prostor. Proč? Vždyť všichni tito „baviči“ si jen dělají srandu ze zla, z lidských neřestí. Je to snad špatné?
Trik spočívá v tom, že zesměšněním toto zlo a neřesti ze společnosti nezmizí. Zesměšněné zlo a neřesti nepřestávají být zlem a neřestmi. Navíc, po jejich zesměšnění je lidé přestávají vnímat jako hrozbu, kterou je potřeba ze společnosti vymýtit. Současní „baviči“ svými vystoupeními v podstatě tyto nectnosti propagují a pomáhají je ve společnosti šířit. Jako zářivý příklad můžu uvést vystoupení dnes již nebohého gubernátora Altajského kraje a do té doby profesionálního „humoristu“ a herce Michaila Jevdokimova. Speciálně jsem jako příklad vybral tuto jeho „zábavnou činnost“, vzhledem k tomu, že byl velmi oblíbeným a populárním hercem. Ale zároveň musím připomenout, že vyjádření starořeckého filozofa Cheilóna za Sparty „O mrtvých jen v dobrém.“ je nesprávné, protože v takovém případě bychom nemohli analyzovat chyby dopuštěné našimi předky, a to by mohlo mít fatální následky.
Takže, pokud si vzpomínáte, prakticky všechna vystoupení M. Jevdokimova byla zasvěcena opilcům a jejich příhodám. Lidé se smáli. A pokud vystupoval v televizi, tak se smála celá země. Tak vážná neřest se stávala směšnou a všední celé zemi, takřka všem lidem (až na malé výjimky). A to všechno v době, kdy se vůči ruskému lidu uskutečňovala a uskutečňuje alkoholově-nikotinová genocida! A nyní se zamyslete, vážení čtenáři, k jakým cílům reálně sloužila vystoupení M. Jevdokimova. Uvědomoval si to všechno vůbec? Sotva. Upřímně pracoval pro lidi v míře svého chápání. A kandidovat na gubernátora se rozhodl také kvůli lidem, kvůli svým drahým krajanům. Lidé tuto jeho upřímnost viděli a cítili. Měli ho upřímně rádi. Tak to opravdu bylo. Ovšem každý se v míře svého chápání může upřímně domnívat, že pracuje na dosažení svého cíle pro lidi, ale v míře svého nechápání okolních událostí bude reálně pracovat pro cíle těch, kteří ví a chápou více než on. Taková situace se realizuje bezstrukturním způsobem a z vyšších úrovní řízení naší země.
Je všeobecně známo, že po příchodu Hitlera k moci v Německu se známý herec a komik Charlie Chaplin ujal jeho role, a zahrál Hitlera v jednom ze svých zábavných filmů. V tomto filmu Charlie Chaplin ukázal divákům Hitlera v humorné, směšné podobě. Po shlédnutí tohoto filmu se v očích milionů lidí stal zloduch Adolf Hitler jakýmsi troubou, omezeným a hloupým vůdcem Německa. Lidé se z chuti zasmáli nad Hitlerem, jehož ztvárnil Charlie Chaplin. Ale o pár let později už miliony lidí plakali a koupali se v krvi prolévané Adolfem Alojzovičem.
Charlie Chaplin tak „světovému zákulisí“ v jejich plánech velmi posloužil. Nevhodný humor otupuje a uspává svědomí a Charlie Chaplin svým vlivem na lidi zmařil možnost formování adekvátního světového veřejného mínění vůči Hitlerovi, a dopřál mu tak potřebný čas, aby se vypracoval na vůdce a připravil se na válku proti SSSR, kterou „světové zákulisí“ velmi potřebovalo. A za tyto zásluhy „zákulisí“ postavilo „baviči“ Charliemu Chaplinovi památník. Ale ne v jeho vlasti v USA, kde lidi „bavil“, ale ve Švýcarsku!
Uvedu ještě jeden příklad bezstrukturního řízení. Působí velmi obyčejně, ale v naší době hraje obrovskou roli především ve vtahu k dětem, týnejdžrům a mládeži. Je to televizní reklama.
Nyní si, milí čtenáři, představte, že se vaše postarší děti nebo vnuci dívají v televizi na film o hrdinech velké vlastenecké války nebo o lásce. A v okamžiku, kdy hrdina filmu v boji umírá nebo se zamilovaná dvojice chystá si dát svůj první polibek, se najednou film přeruší a naběhne reklama na „pivo“, „pampersky“ nebo nějakou jinou hloupost. Co se v tom okamžiku děje s diváky?
Za prvé, otupuje se ostrost vnímání emočně napjaté scény filmu, prudce se snižuje její výchovný účinek na diváka. To znamená, že se oslabuje řídící vliv vložený do filmu. V horších případech může být také úplně zničen a nahrazen řídícím vlivem reklamního obsahu.
Za druhé, trhá se souvislé vnímání informace z filmu, trhá se na kousky, mezi které se vkládá absolutně odlišná informace nesouvisící s obsahem filmu. To znamená, že se divákům předkládá informační kaleidoskop. U diváků to podporuje formování kaleidoskopického idiotizmu, o které jsme mluvili v 9. kapitole. Přitom se jedná o vaše děti a vnuky, oni jsou těmi diváky! Navíc, formování kaleidoskopického idiotizmu brání člověku v osvojení si svého shora darovaného geneticky podmíněného potenciálu rozvoje, o kterém jsme mluvili v 10. kapitole.
Při takovém přístupu k reklamě můžeme mluvit o porušování „práv člověka“, protože při takto „podávané“ reklamě dochází ze strany demokratizátorů (dokonce i podle jejich vlastních demokratizátorských zákonů) k cílevědomému zasahování do „osobního života“ každého člověka. A týká se to nejen reklamy vysílané během filmů, ale i reklamy jako takové. Například jdete po železniční stanici a přemýšlíte nad něčím vlastním (máte na to právo v souladu s „lidskými právy“). Najednou se z nějakého stánku na vás začne valit „moderní hudba“ a ruší tok vašich myšlenek. Došlo k porušení „práv člověka“! Vy jste chtěli klid, ale narušili vám ho! Kdo? Proč? Na základě čeho?
To samé platí i pro vizuální reklamu v ulicích měst, na cestách, na budovách atd. Chcete vidět architekturu budovy nebo lesní scenérii, ale brání vám v tom. Kdo? Proč? Na základě čeho?
V podobných úvahách by se dalo pokračovat dále.
Na základě takového přístupu (při zasahování do osobního života člověka) může každý, kdo má chuť a čas, podávat trestní oznámení za narušení jejich práv a svobod. Dříve či později se to také bude dít.
Po uvedených příkladech bezstrukturního řízení pomocí médií (ale i jiných prostředků: knih, divadel, biografů) čtenářům navrhuji, aby sami rozšířili seznam takových příkladů a o své myšlenky na toto téma se podělili.
A představitele médií varuji, že informace, které na lidi chrlí, se v souladu s trojjednotou „materializují“, tj. přenáší se do reality. A všechny ty odporné a škaredé obrazy, které podsouvají společnosti, dopadnou na jejich hlavy. A i na jejich děti a vnuky, protože tito představitelé médií nežijí „v inkubátoru“, ale ve stejné společnosti jako všichni ostatní, kterým vštěpují tento zkažený způsob života. Vycházejíc z chápání zákona času můžeme parafrázovat verše F. I. Ťutčeva a směle varovat všechny amorální představitele médií: „Vám se vaše slovo odrazí zpět.“
8. „Po přímce“ a „po kamíncích“ (režimy řízení) Rovnovážné režimy
„Po přímce, po přímce já chodit nechci.“
(Z PÍSNĚ)
Dokážete ve svém autě přejet z „bodu A“ do „bodu B“ po vámi dopředu vybrané cestě absolutně přesně (jakoby „po přímce“) středem toho pruhu cesty, ve kterém se nacházíte? Samozřejmě, že ne. Ať by byla cesta jakkoli dobrá, i tak budete muset občas muset pohnout volantem jednou vpravo, jednou vlevo. Tj. jak se občas říká, „ševelit volantem“.
Příčiny odklonu od „ideální přímky“ může záviset na třech faktorech:
1. Na stavu cesty (prostředí). Můžou na ní vznikat různé překážky (výmoly, kameny, předměty vypadlé z jiných aut: cihla, deska atd.). Když je zpozorujete, tak budete otáčet volantem vlevo a vpravo, abyste se jim vyhnuli. Budete trochu kličkovat, ale zároveň se snažit nevybočit z vašeho jízdního pruhu. Nebo pokud je cesta úzká a jízdní pruhy na ní nejsou vyznačeny, tak se budete snažit z vozovky nevybočit (tj. udržet se mezi levou a pravou krajnicí).
2. Na stavu auta (řízený objekt). Vy držíte volant pevně a nehybně. Ale auto i tak celou dobu „tahá“ trochu doleva nebo doprava. To se stává poměrně často, když není dobře nastavena geometrie kol, nebo jsou na obou stranách různé pneumatiky: na jedné straně je opotřebovaná a na druhé straně nová. Existují i jiné technické příčiny tohoto jevu, ale důležité je pochopit podstatu: auto se nemůže po celou dobu pohybovat po „ideální přímce“, proto ho řidič musí občas na tuto „přímku“ vrátit.
3. Na stavu řidiče (řídící subjekt). Řidič také nedokáže držet volant absolutně nehybně během celé cesty a vést své auto po „ideální přímce“. Jednou se mu unaví pravá ruka, jednou levá. Jindy se na sedadle zavrtí sám řidič, následkem čehož se pohnou i jeho ruce atd.
Následkem vlivu těchto tří faktorů se auto nepohybuje po „ideální přímce“, ale jemně se odklání jednou vpravo, jednou vlevo. Tj. jako by se vlnilo kolem této „ideální přímky“, přičemž nevybočuje mimo hranice svého jízdního pruhu vyznačeného vpravo a vlevo bílými čarami, které omezují možnosti příliš velkého vlnění.
Pokud bychom to chtěli říci vědecky, bude to znít následovně:
Každý řízený objekt (nebo systém) se může nacházet v rovnovážném režimu. Pojem „rovnovážný režim“ můžeme porovnat s pojmem „rovnováha“. Jen s tím rozdílem, že „rovnováhu“ lidé vnímají jako stav nehybnosti, statiky, a u „rovnovážného režimu“ vidíme neustálý pohyb, změnu, dynamiku. Pro lepší pochopení uvedu příklad: vezměme si provazolezce v cirkusu. Pokud by na laně pouze stál, tak by udržoval rovnováhu. Ale pokud by na laně šel dopředu, tak se nachází v „rovnovážném režimu“.
U stabilního rovnovážného režimu „vektor stavu“ kolísá kolem přednastavené cílové hodnoty („přímky“), avšak nevybočuje mimo přípustné vymezené hranice zleva ani zprava. Pokud objekt vybočí za přípustné hranice, tak dojde k jeho zničení. Velmi dobře je to znázorněno na obrázku 12-13.
Rovnovážný režim se určuje vektorem cílů řízení. Středová „přímka“, to je kurz vedoucí k cíli. Například loď vyplula z Novosibirsku do Oděsy. Nemusí však plout po přímočaré trase, ale může mít zastávky v Kerči, v Sevastpolu, v Jevpatoriji. Tj. pod „přímkou“ si není třeba nutně představit ideální rovnou přímku, ale i různé klikatící se kurzy, vedoucí ke konečnému cíli. Stejný přístup je potřeba mít i při hodnocení rychlosti pohybu a mnoha dalších parametrů zadaných ve „vektoru cílů“. A hodnoty „vektoru stavu“ při dobrém řízení budou kolísat kolem přednastavených hodnot ve „vektoru cílů“ v „přípustných mezích“.
Na obrázku 12-13 vidíte grafické znázornění rovnovážného režimu na dvojrozměrném grafu, tj. kdy „vektor cílů“ (a tedy i „vektor průběžného stavu“) má jen dvě složky „X“ a „Y“. Přičemž, jak vidíme z obrázku, tak kolísání rovnovážného režimu může být jak „plynulé“, tak i „prudké“. Graficky (na jednom grafu) se dají zobrazit i tři složky. Avšak větší množství složek, obsažených ve vektoru cílů, se graficky v jednom grafu zobrazit nedá. Vzpomeňte si na mnohorozměrnou matici možných stavů. Ale myslím, že i dvourozměrné zobrazení plně postačí na pochopení podstaty rovnovážného režimu.
A kvůli čemu jsme to všechno vysvětlovali? Jde o to, že nakolik všechny objekty a procesy (včetně společenských) mají řízený charakter, tak pokud chceme, aby se tyto objekty a procesy nepoškodily, „nerozletěly“ na malé kousky, tak musí být udržovány v rovnovážném režimu. A nyní si vezměte libovolný objekt nebo proces, který vás zaujme, a podívejte se na něj přes prizma stability a rovnovážného režimu. Týká se to nejen auta, ale i „řízení“ vašeho dítěte, „řízení“ (samořízení) vztahů v rodině, řízení města, oblasti, země, celého lidstva. Dosáhnout ideálního režimu je samozřejmě těžké, ale udržovat řízení země v „přípustných mezích“ je zkrátka nevyhnutelné. Pokud země (lidé) překročí „přípustné meze“ rovnovážného režimu, tak začnou různé problémy: hladomor, ekologické katastrofy, epidemie atd. Pokud tomu chce vedení země předejít, musí znát „přípustné meze“ a držet zemi v hranicích rovnovážného režimu. Přitom si musí jasně uvědomovat cíl, ke kterému směřuje úsilí všeho lidu. O tom ještě budeme podrobněji mluvit ve 13. kapitole, v části, kde porovnáme pojem „stabilita řízení“ a smysl života lidí.
A nyní si zkuste sami odpovědět na otázky:
— ví dnešní vedení země, kam vede svůj lid?
— přemýšlejí samotní lidé nad tím, kam jsou vedeni? Atd.
Manévry
„A zatím, zatím, po kamíncích
Po kulatých kamíncích voda běží.“
(Z PÍSNĚ ZE SOVĚTSKÉHO OBDOBÍ)
A nyní si představte, že jedete tím samým autem po stejné trase z bodu „A“ do bodu „B“. Vše jde dobře. Ale najednou nečekaně v polovině cesty zjistíte, že celý zbytek cesty do bodu „B“ je uzavřen kvůli opravě. Co uděláte? Vezmete si mapu a budete hledat náhradní trasu, objížďku.
Jedna možná trasa do bodu „B“ je hned vedle, je poměrně krátká a rychlá, ale je to trasa přímo přes pole, kde můžete lehce uvíznout nebo si zničit auto.
Druhá možná trasa do bodu „B“ je výrazně delší, zabere mnohem více času, a ačkoli vede po vyježděné polní cestě, stále je vhodnější pro jízdu než v prvním případě.
Tak kterou z dvou možných variant si vyberete? Volba závisí čistě na vašem subjektivním názoru: „Já si myslím, že…“
Může nastat i jiná situace, V polovině cesty z bodu „A“ do bodu „B“ vám zavolali na mobilní telefon, že je nutné, abyste okamžitě přijeli do bodu „C“. Tj. změnil se cíl vaší trasy, kterého jste chtěli dosáhnout. Avšak na podstatě problematiky to nic nemění. Jednu trasu musíte nahradit jinou.
Tato změna původního kurzu na nový kurz, při kterém se uskutečňuje přechod z jednoho rovnovážného režimu na jiný rovnovážný režim, se vědecky nazývá „manévr“.
Pokud změna kurzu probíhá rychle, tak se to nazývá „silný manévr“.
Pokud změna kurzu probíhá pomalu, tak se to nazývá „slabý manévr“.
Obrázek 12-14
Dobrou představu pro pochopení „manévrů“ poskytuje tok horského pramene. Jeho cílem je dostat se až k moři. Avšak do cesty se mu stavějí různé překážky („kameny“ různé velikosti). A voda tyto „kameny“ obtéká shora nebo zleva, nebo zprava, nebo naráz z obou stran. To znamená, že voda na cestě k cíli „manévruje“. Na jednom místě plynule obchází kámen nebo balvan, čímž uskutečňuje „slabý manévr“. Na jiném místě voda naráží na překážku, začíná kypět a zpěněná se víří nebo převaluje vrchem přes překážku, tj. dělá „silný manévr“.
Pokud se budete snažit autem velmi prudce zatočit ve velké rychlosti, tak je vysoce pravděpodobné, že se převrátíte. Ale pokud snížíte rychlost a zvětšíte poloměr zákruty, tak všechno dobře dopadne. Navzdory tomu existují situace, kdy je potřeba otočit auto velmi rychle a prudce. Jenže nejdříve je potřeba se naučit, jak nad autem udržet kontrolu ve složité situaci během „silného manévru“.
A nyní si, vážení čtenáři, zkusíme přenést tyto pojmy na analýzu běžných životních problémů. Vezměme si novomanžele, kteří teprve začínají žít svůj rodinný život. Existuje jedna známá píseň, kterou velmi dobře zazpívala Édith Piaf, a v ní jsou tato slova: „Pokud jsem si tě vymyslela, staň se takovým, jak chci!“ Víme, že nic se neděje samo od sebe. A pokud chce mladá žena něco změnit na svém mladém muži (nebo muž na ženě), tak to může udělat jen cestou „silného“ nebo „slabého“ manévru. Může manžela zasypat množstvím svých naléhavých přání o jeho změně z jednoho „rovnovážného režimu“ (na který je už zvyklý) na jiný „rovnovážný režim“, přičemž velmi rychle: „od večera do rána!“ Jistě, najdou se i tací, co budou ochotní tato přání splnit a vykonají „silný manévr“. Ale uznejte, že takových mnoho nebude. A takový dobromyslný tlak může vést i k rozpadu rodiny. Ale může to udělat i pozvolně, bez unáhlení, používajíc bezstrukturní řízení, v náznacích, po kapkách podsouvat určitou informaci, která bude měnit míru partnerova chápání požadovaným směrem, což nakonec povede k „materializaci“ vašeho úmyslu a partner se „stane takovým, jak jste chtěli“. Tj. musí nosit ty kravaty, které se vám líbí, bude se každý den holit (nebo si nechá bradku) — tak, jak jste chtěli vy atd.
Místo rodiny si nyní jako příklad můžeme vzít zemi. Například naše Rusko.
Konec a začátek. Od r. 1917 k 1991
„Revoluce má začátek! Revoluce nemá konec!“
(Z TROCKISTICKÉ PÍSNĚ ÉRY L. I. BREŽNĚVA)
„A přece jen můj konec ještě není koncem!
Konec, to je něčeho začátek!“
(Z PÍSNĚ V. S. VYSOCKÉHO ZE STEJNÉ ÉRY)
Představte si, že řídíte nákladní auto. Na korbě máte skleněné láhve. Nějakou dobu jste jeli rovně, ale nyní musíte odbočit vpravo. Zkušený řidič před zatáčkou sníží rychlost a opatrně, plynule odbočí vpravo. Nezkušený řidič nebo lajdák rychlost nesníží, pouze zatočí volantem doprava a ozve se silný rachot přepravek s lahvemi na korbě (a některé se i rozbijí) nebo se celé auto ocitne na boku uprostřed cesty i s rozbitými lahvemi.
Nyní si, vážení čtenáři, zkusme představit, že jsme světová mafie („síly západu“, „světové zákulisí“). Řídíme („šoférujeme“) země a národy. A z nějakého důvodu se rozhodneme změnit kurz rozvoje země „R“. Například jsme si všimli, že se země „R“ začala odklánět od kurzu, který jí byl předurčen a je potřeba ji vrátit zpět na původní kurz. Máme dva způsoby, jak ji „vrátit“, kam chceme. A právě k tomu slouží „slabé“ a „silné“ manévry. Můžeme to udělat nenápadně pomocí změny zákonů, postupnou změnou lídrů atd., až nakonec dosáhneme změnu kurzu rozvoje směrem, kterým potřebujeme. Nebo také můžeme prudce „strhnout volant“, tj. zorganizovat revoluci a změnit vše najednou. V prvním případě si lidé ani neuvědomí, kam je vlastně nasměrovali. V druhém případě zacinkají „prázdné lahve“, lidé se umyjí v krvi, osudy mnoha lidí budou zničeny a rozštěpeny navždy.
Pokud si vezmeme revoluci v r. 1917, tak „světové zákulisí“ do té doby takřka 150 let realizovalo slabý manévr převedení Ruska zpod kontroly národní buržoazie do rukou mezinárodní mafie. Tento 150 let trvající „slabý“ manévr byl nakonec zakončen „silným“ manévrem: „Zaduněl výstřel z Aurory!“ Moc se ocitla v rukou mezinárodní mafie a revolucionáři kladli ruské inteligenci otázku: „Kde jste byli v noci ze 6. do 8. listopadu?“ Po tomto „silném“ manévru (revoluci) se v zemi během občanské války prolilo ohromné množství krve: bílí kozáci trhali na kousky červené, a červení zase bílé. Tehdy se Stalinovi podařilo situaci zachránit, převzal trockistům pomocí „slabého“ manévru řízení. Pokud by tehdy nebylo Stalina, kdoví, co by dnes s Ruskem bylo, zda by vůbec ještě existovalo. Avšak po Stalinově smrti globalizátoři přistoupili k realizaci dalšího „slabého“ manévru, jehož cílem bylo převést SSSR-Rusko z rovnovážného režimu řízeného sovětskou stranickou nomenklaturou do rovnovážného režimu řízeného nadnárodními korporacemi[3]. Chruščovův „odměk“, Brežněvova „stagnace“, Gorbačovova „přestavba“ — to všechno byly složky „slabého manévru“, který trval takřka 40 let (celou tu dobu nás, podobně jako Židy, vodili po „poušti“ bezduchovnosti a rozkladu).
Co se týče revoluce roku 1991, tak „světové zákulisí“ ji chystalo během celého období tzv. „studené války“ (informační války), počínaje od „direktivy Alana Dullese“ (r. 1945) a řeči Churchilla ve Fultonu (r. 1946). Tento svůj „slabý manévr“ globalizátoři zakončili velmi „silným manévrem“ v srpnu roku 1991, v důsledku čehož se rozpadl SSSR a řízení země (strukturní i bezstrukturní) přešlo do rukou finanční mafie „světového zákulisí“. Tento „silný“ manévr byl podle plánu „světového zákulisí“ vykonán silami demokratizátorů-jelcinovců (na jedné straně) a partajníků z GKČP (na druhé straně). Poté demokratizátoři kladli všem nepříjemnou otázku: „Kde jste byli v noci z 18. do 22. srpna?“ Přitom stejně, jako po revoluci v roce 1917, demokratizátoři zničili osudy milionů lidí a krev se prolévá dodnes.
Nyní se vůči Rusku také realizuje „slabý“ manévr, který má za cíl definitivní rozčlenění našeho státu na 20-30 malých „nezávislých“ „suvenýrních“ státečků. Tento „slabý“ manévr by se měl zakončit dalším „silným“ manévrem. Zatím globalizátory od jeho realizace zdržuje přítomnost jaderných zbraní v Rusku. Jakmile převezmou kontrolu nad jadernými zbraněmi, tak je hned potřeba očekávat „silný manévr“. Nemáme právo dopustit takovou situaci[4].
Pokud se přes prizma popsané informace podíváme na historii lidstva, tak najdeme mnoho příkladů „slabých“ a „silných“ manévrů. Ale to už je zvláštní téma pro jinou knihu.
9. Tajemství úspěšného manažera (o Plné funkci řízení - PFŘ)
„Dobrého vládce správně přirovnávají ke kočímu“
(KOZMA PRUTKOV)
Proč jeden manažer, pokud mu svěří nějaký úkol, dokonce i velmi rozsáhlý a složitý, tak ho úspěšně vyplní, zatím co jiný manažer zkazí i poměrně jednoduchý úkol?
Jistě, dá se to vysvětlit chybějícími „zkušenostmi“, „praktickými dovednostmi“ a dalšími tradičními klišé. Ale tyto příčiny neplatí v případech, kdy i zkušení manažeři „zbabrají“ svěřený úkol. Vezměme si například Jelcina. Byl snad nezkušený manažer? Byl horší než ukecaný Gorbačov? Ne! Ale pod jeho řízením byla zničena země.
Jakou míru bychom měli použít při hodnocení libovolného probíhajícího procesu řízení? Takovou mírou je Plná funkce řízení (PFŘ). Pojďme si vysvětlit, co to je. Nejdříve si to vysvětlíme na příkladech a potom si to vyjádříme i „odborně“.
První příklad. Chcete jet autem na trh nakoupit nějaké produkty pro rodinu. Při řešení tohoto úkolu budete muset (i bez toho, abyste si to uvědomovali) udělat několik rozhodnutí a vykonat určitý soubor činů:
1. Zhodnotíte stav svého auta (řízeného objektu). V tom nejjednodušším případě si v mysli přehrajete: „Motor je v pořádku, náhradní kolo mám atd.“ Pokud před sebou máte náročnější trasu, tak si auto i prohlídnete, podíváte se pod kapotu atd. Pokud to neuděláte, tak se vám může stát, že do cíle ani nedorazíte.
Toto všechno se odborně nazývá: hodnocení řízeného objektu.
2. Zhodnotíte svůj vlastní tělesný a mentální stav. Jak se cítíte. Pokud jste před hodinou vypili skleničku vodky, tak je jasné, že si nebudete sedat za volant. Pokud máte neustálé problémy se srdcem, cítíte blízkost infarktu, tak bude lepší cestu odložit atd. Pokud to všechno ignorujete, do cíle nemusíte dorazit.
Toto se nazývá: hodnocení řídícího subjektu.
3. Přemýšlíte nad tím, zda máte dost benzínu a kde nejblíže můžete natankovat. Pokud je vaše auto špinavé a chystáte se do centra velkého města, tak je potřeba ho umýt. Přemýšlíte tedy, kde je nejbližší automyčka. Během jízdy neustále hodnotíte chování ostatních aut, které jedou vedle vás nebo před vámi. To znamená, že hodnotíte stav systémů, které jsou účastny na obsluze vašeho auta a ostatních aut.
Toto se nazývá: hodnocení sousedních a interagujících objektů.
4. Hodnotíte počasí. Pokud je na cestě ledovka, tak pravděpodobně cestu odložíte. Pokud je dobré počasí, můžete jet!
Toto se nazývá: hodnocení stavu okolního prostředí.
5. Během jízdy se neustále řídíte pravidly silničního provozu, značkami, semafory, pokyny dopravní policie. Pokud jste něco ignorovali, tak je velmi pravděpodobné, že jízda může skončit smutně.
Toto se nazývá: hodnocení stavu řídící struktury.
6. Může se stát, že městská administrativa z nějakého důvodu (svátek, živelná pohroma) ohlásí zákaz přejezdu přes centrum města nebo přes nějakou jinou trasu. Pokud to nezohledníte, tak se na trh nedostanete.
Nebo se může stát, že vám lékař doporučí jezdit jen s dioptrickými brýlemi. A pokud toto doporučení nedodržíte, tak…
Toto všechno se nazývá: nařízení nebo omezení vyšších struktur řízení.
7. A poslední, ale zároveň nejdůležitější. Jeden řidič zpozoruje na cestě nepozorné štěně, přibrzdí, a dá mu šanci přejít do bezpečí. A druhý by, jak se říká „přejel i vlastní matku“. Jeden řidič na parkovišti zaparkuje ohleduplně vůči ostatním, a druhý zaparkuje tak, že zablokuje hned dvě parkovací místa, nebo zastaví tak blízko u sousedního auta, že to ani neotevře dveře, nebo zaparkuje tak nevhodně, že jiný nemůže s autem vyjet ven.
Jeden řidič se na křižovatce chová opatrně, vidí a „zachytává“ celou situaci najednou, předvídá možná nebezpečí a na základě toho jedná.
Druhý řidič se chová jako „kůň s klapkami na očích“, nezohledňuje ani ten pro ostatní očividný fakt, že sousední auto řídí opilý řidič. Následky těchto variant jsou očividné.
Vše výše popsané se nazývá ROZLIŠENÍ, tj. schopnost rozlišovat dobré od zlého, pravdu od lži, nebezpečné od bezpečného atd. Vědecky se rozlišení nazývá „ovládání metodologie“. Z toho vyplývá, že každý člověk (včetně řidiče):
— buď rozlišením disponuje,
— nebo rozlišením nedisponuje.
Hned na rovinu řeknu, že pokud člověk používá alkoholické nápoje, tak rozlišením nedisponuje. V extrémním případě vidí opilý člověk namísto jednoho předmětu hned dva (vidí dvojmo).
Takže, pokud to shrneme, k řízení objektu je potřeba umět vyhodnotit:
1. Stav řízeného objektu.
2. Vlastní stav subjektu.
3. Stav okolního prostředí.
4. Stav sousedních interagujících objektů.
5. Stav řídící struktury.
6. Pokyny nebo omezení vyšších řídících struktur.
7. Disponovat rozlišením, ovládat metodologii.
Uvedených sedm bodů je součástí Plné funkce řízení (PFŘ). Pokud se jen jeden jediný bod ignoruje, tak i řízení je dříve či později odsouzeno ke krachu.
Vědecky je dokázáno, že člověk je schopen najednou operovat se 7 až 9 objekty („udržet si je v hlavě“). Vědě je také známo, že v žádném úkolu nebývá více než 9 hlavních kategorií (problémů, otázek, procesů). To znamená, že libovolná informace k řešení problému řízení objektu nebo procesu je člověku dostupná:
— celá,
— najednou,
— a uspořádaně.
Proto, pokud některý ze sedmi uvedených bodů člověku chybí, tak není na řídící práci připraven. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat ovládání metodologie (rozlišení).
Kromě toho, pokud manažer v řídícím procesu nezohledňuje třeba jen jeden z uvedených bodů, tak podle Plné funkce řízení neřídí. Proto je proces, který se snaží řídit, odsouzen k neúspěchu. Pokud to vyjádříme aforizmem, tak to bude znít následovně: „Dříve, než ústa řeknou a ruce vykonají, musí nejdříve popřemýšlet hlava.“
Nyní si každý čtenář může sám místo auta dosadit jiné řízené objekty: svou rodinu, firmu, závod, školu, univerzitu, obec, město, stát, lidstvo. A zkontrolovat, zda se při rozhodování zohledňuje všech sedm bodů.
Pokud si například vezmeme Rusko za vlády Jelcina, tak normální člověk dospěje k závěru, že:
Bod 7. O rozlišení tam nemůže být ani řeči, leda tak o vodce.
Bod 5 a 6. O existenci globální politiky neměli ani tušení. Jelcin a jeho tým nechápali metody a způsoby práce „světového zákulisí“ atd.
To znamená, že vedení Ruska nevyhodnocovalo situaci jako celek, a tedy ani neřídilo zemi podle PFŘ.
Avšak Plná funkce řízení (PFŘ), to není jen hodnocení situace a rozhodování se podle sedmi uvedených bodů, je to ještě i POSLOUPNOST přesně určených činností (obr. 12-16).
Znovu si to nejdříve vysvětlíme na srozumitelném příkladu, a poté to zevšeobecníme. Nyní si pro změnu místo auta vezmeme letadlo. Takže teď si představte, že už nejste řidičem, ale majitelem letecké společnosti. Organizujete přepravu nákladů a pasažérů v letadlech. Kvůli tomu musíte organizovat věci tak, aby:
1. Pilot měl informaci, z jakého směru a jak silně na jeho letadlo fouká vítr. K tomu účelu musí být v letadle instalovány příslušné snímače. Pilot musí také vědět, po jaké trase a jak vysoko má letět, aby nenarazil do jiného letadla. A je potřeba předvídat ještě mnoho dalších věcí, aby se předešlo neštěstí.
Toto všechno se vědecky nazývá „identifikace faktorů prostředí, majících vliv na systém“.
2. Opravdu má pilot při každém silnějším nárazu větru propadat panice a utírat si z čela studený pot? Samozřejmě, že ne! Pilot si musí zformovat potřebné dovednosti a naučit se předepsaným stereotypům chování při všech možných situacích. Zadul vítr zleva — „kormidlo doleva!“, zadul vítr zprava — „kormidlo doprava!“.
Co se týče letadla a pilota dohromady (jako jednoho systému), tak je možné tyto úkoly řešit i pomocí autopilota.
Vědecky se toto všechno nazývá „formování stereotypu rozpoznávání faktorů vlivu v budoucnosti“.
3. Letadla nelétají bezcílně. Vždy mají určený cíl své cesty. K úspěšnému příletu do cíle musí pilot i letadlo vyřešit celý seznam nevyhnutelných úkolů:
— vzlet, to je velmi zodpovědná etapa procesu, kdy má na systém vliv velmi mnoho faktorů;
— přistání, to samé;
— samotný let, během kterého je potřeba uskutečnit několik manévrů;
— pro náklad nebo pasažéry je potřeba na palubě zajistit vhodnou teplotu, tlak a vlhkost vzduchu, občerstvení;
— zajistit stabilní fungování motorů letadla atd.
Přitom je potřeba tyto úkoly uspořádat podle jejich důležitosti. Na prvním místě je ten nejdůležitější, na druhém méně důležitý, na třetím ještě méně důležitý atd. A na úplném konci je úkol, který by byl žádoucí, ale dá se obejít i bez něj.
A jak to vyjádřit v terminologii DVTŘ? Je potřeba si vytvořit vektor cílů! O něm jsme už mluvili o něco výše. Vědecky tento bod bude znít: „formování vektoru cílů vůči každému faktoru majícímu vliv na systém, a zahrnutí tohoto dílčího vektoru do celkového vektoru cílů“.
4. Nyní vznikla otázka: JAK zařídit, aby letadlo s posádkou bez problémů přeletělo z bodu „A“ do bodu „B“ a úspěšně přepravilo pasažéry (nebo náklad) do cíle? Nebo jinak, trochu složitějším jazykem: JAK vyřešit všechny úkoly zapsané do vektoru cílů? Vzpomeňte si, co jsme si už dříve vysvětlovali: vektor cílů, vektor průběžného stavu, vektor chyb. Vektor průběžného stavu (aktuální stav) by se měl rovnat vektoru cílů (žádoucímu stavu). Rozdíl mezi nimi dvěma se rovná vektoru chyby. A když se při ideálním řízení vektor průběžného stavu bude shodovat s vektorem cílů, tak vektor chyby bude nulový. A to je přesně ten případ, který zní v pochodu vojenských vzdušných sil: „Narodili jsme se, abychom POHÁDKU proměnili ve SKUTEČNOST!“ „Pohádka“ — to je vektor cílů, a „skutečnost“ — to je vektor průběžného stavu.
Takže celé je to jen o tom: JAK zařídit, aby se „pohádka“ stala „skutečností“? Ve slově „JAK“ je skryt obrovský smysl!
V našem případě musí manažer popřemýšlet a navrhnout strategii činností. V armádě se tento proces nazývá „vypracování plánu činností“. Kdo, kdy a na čem doveze na letiště náklad, který se má přepravit? Kde bude uložený? Kdo a jak ho bude nakládat? Stačí na přepravu jeden či více letů? Jak se bude náklad chovat během letu? Jakou trasou letět z bodu „A“ do bodu „B“? Jaká by měla být výška a rychlost letu? Jak ten náklad v letadle upevnit? Jaká bude forma platby za převoz? A tak podobně až do momentu odevzdání nákladu jeho majiteli. To znamená, že se zde vytváří strategie činností, velmi všeobecný záměr, jak by to mělo všechno probíhat.
Vědecky se toto všechno nazývá „formování koncepce řízení procesu“ (obr. 12-17).
Po vypracování koncepce řízení je možné přistoupit k tvorbě různých plánů (dílčích i celkových, krátkodobých i dlouhodobých). Plán, to už není všeobecný záměr, ale velmi konkrétní seznam činností, které mají určené své přesné místo, čas, vykonavatele, zabezpečení atd.
Nejdříve koncepce, potom program činností.
5. Vyřešili jsme otázku JAK to udělat, a nyní před námi stojí, KDO to bude dělat. Je potřeba přesně určit, KDO bude CO dělat. Kdo bude nakládat, kdo bude vykládat, kdo bude řídit vzlet a přistání letadla, kdo bude navigovat atd. To znamená, že bude potřeba vytvořit organizační strukturu, v které se určí povinnosti každé služby, kdo bude co dělat a za co zodpovídat. Vědecky se to nazývá „organizace řídící struktury pro výkon koncepce řízení“.
Někdy je zvykem tuto organizaci nazývat i „řídicí systém“. Například se mluví o „vládní struktuře Ruska“, o reformě „řídicího systému země“. Je potřeba však chápat, že nejdříve je potřeba splnit výše uvedené čtyři body. Tj. ujasnit si KDO, JAK a ČÍM ovlivňuje zemi zvenčí i zevnitř, určit si cíle, kam je potřeba vést zemi i lidi, vypracovat strategii (koncepci) dosažení cílů, a až po tomto všem je potřeba ke stanoveným cílům vytvořit vhodnou strukturu. Jenže u nás v Rusku se reformy za posledních 20 let omezily jen na změnu jmenovek u ministerských kanceláří.
6. Pokud je všechno vypracováno a uděláno, tak ten, kdo chce sám řídit proces, musí zorganizovat dohled nad veškerou činností, zda se vše plní podle plánu, a pokud vznikají odchylky, tak včas zasáhnout a dělat korekce.
Toto všechno se odborně nazývá „dohled nad činností struktury v řídícím procesu“.
7. Po spuštění tohoto celého procesu („setrvačníku“) je potřeba ho neustále podporovat („udržovat v chodu“). Je potřeba průběžně školit nové piloty, aby nahradili ty, kteří odcházejí do penze. Školit nové kádry. Opravovat techniku, pokud je to potřeba, vyměnit ji za novou (modernizace) atd. A v případě, pokud už celý proces není potřebný, tak celou strukturu rozpustit, protože úkol už byl splněn.
Vědecky se to celé nazývá „udržování funkčnosti struktury nebo její likvidace, pokud už není potřebná“.
Takže si ještě jednou ve stručné formě shrneme celou PFŘ:
1. Identifikace faktoru prostředí, majícího vliv na systém.
2. Formování stereotypu rozpoznávání tohoto faktoru do budoucnosti.
3. Formování vektoru cílů vůči tomuto faktoru a zahrnutí tohoto vektoru do celkového vektoru cílů.
4. Formování cílové funkce (koncepce) řídícího procesu na základě řešení úkolu stability procesu ve smyslu jeho předvídatelnosti.
5. Organizace řídící struktury pracující podle koncepce řízení.
6. Dohled nad činností struktury v řídícím procesu.
7. Udržování funkčnosti struktury nebo její likvidace, pokud už není potřebná.
Pokud chce někdo proces řídit SÁM, tak musí být schopen také SÁM splnit všech těchto sedm bodů. Pokud nesplní třeba jen jeden z těchto bodů, tak se „systém“ rozpadne. Skutečně:
1. Pokud pilot a letadlo „nevidí“, že do nich zleva fouká silný vítr, tak ten letadlo odnese daleko od požadovaného kurzu.
2. Pokud řídicí systém letadla nerozpozná, že se letadlo odklání od kurzu, tak se může stát, že poletí úplně někam jinam.
3. Pokud ve vektoru cílů bude chybět bod „B“, do kterého je potřeba letět, tak letadlo poletí bezcílně. Pokud na prvním místě ve vektoru cílů stojí úkol, aby se pilot včas naobědval, a na posledním místě úkol, že je potřeba mít dostatečnou zásobu paliva na cestu, tak v tom nejnevhodnějším momentu se letadlo i s najezeným pilotem zřítí na hory ležící pod ním.
4. Pokud chybí koncepce řízení procesu, tj. pokud chybí systém názorů na to, jakým způsobem a jakými metodami se budou řešit úkoly, pokud chybí představa toho, jak budou organizovány a koordinovány jednotlivé procesy, tak systém nebude fungovat. A nikdo nikam nepoletí.
5. Pokud nebude vytvořena struktura, která bude plnit všechny přidělené funkce, tj. nebude jasné kdo, co a kdy má dělat, kdo za co zodpovídá, tak vznikne chaos.
6. Pokud nebude nad prací probíhat dohled, tak se neodhalí pracovní chyby ani chyby vytvořené během vývoje metod řešení jednotlivých otázek. A to dříve či později povede k selhání systému.
7. Pokud nebude probíhat podpora funkčnosti systému, nebudou se dělat opravy, nebude se školit personál, tak se systém nakonec rozpadne. Pokud se nezruší stará struktura, která nic nedělá, tak se stane zátěží.
Vše výše popsané je rozumným lidem očividné.
Ale může se stát případ, kdy manažer některé z uvedených sedmi bodů neplní, ale systém i tak funguje (ačkoli jen tak-tak), tj. „proces běží“! Jak je to možné? Děje se to v případech, kdy ty body, které manažer neplní, za něj plní někdo jiný. Přičemž tento „jiný člověk“ může mít vůči systému stanoveny své vlastní cíle. Příkladem takové struktury a řízení bylo vedení naší země během tzv. „studené války“ po Stalinově smrti. Vlastní koncepci rozvoje vedení naší země nemělo, byla nám vnucena západní koncepce (viz začátek knihy), navíc takovým způsobem, že si to samotné vedení země ani neuvědomovalo.
To samé se týkalo i všech „reforem“ a „strukturních změn“ vlády během celé „perestrojky“ a „reforem“. Vláda, to je struktura. Změna struktury představuje jen jednu sedminu Plné funkce řízení. A bez zformování vlastní koncepce reforma vládě změnu k lepšímu neposkytne. Avšak naši reformátoři zkázy se celá ta léta zaobírají výlučně změnou této jedné sedminy PFŘ. Tím nejdůležitějším v každé reformě je:
1. Identifikace faktorů prostředí, majících vliv na systém.
2. Formování vektoru cílů.
3. Formování nových koncepcí řízení.
Prognostika plnění procesu.
Vše výše jmenované se dá realizovat jen za použití intelektu, což předpokládá tvořivou činnost manažera. To znamená, že pokud chce někdo SÁM řídit proces na základě PFŘ, tak musí zapojit svůj intelekt a být tvořivou osobností.
Připomenu, že používání alkoholu ničí intelekt a vede k degradaci člověka.
pokračování přijde
[1] Tady je potřeba upřesnit, že výše uvedené se týká Atlantického křídla Globálního prediktoru, jehož nástrojem Židé i židé jsou. Čím nástrojem se jeví býti ten či onen politik či VIP, poznáte též podle toho, jaký má dotyčný vztah k Izraeli a k Palestině. Úkolem Palestinců je vytvářet v Izraeli bordel, aby tam bylo nebezpečno a aby se tam nestahovali Židé z celého světa, protože tím se otupuje nástroj bílého křídla. Červené křídlo naopak podporuje klidnou a bezpečnou Izrael, aby se tam stěhovalo co nejvíce Židů a tím i snižoval jejich vliv ve světě a tím i vliv bílého křídla. V padesátých letech proces Slánským zařídili právě bílí, protože parta okolo Slánského podporovala a pomáhala Izraeli, stejně jako Stalin. - (Pozn. překladatele MM)
[2] Zbavují se jen tzv. suchých větví (jako sadař), viz koncentrační tábory. Pro jejich systém je důležité, otupené nástroje znovu nabrousit, aby dále bílým přinášely užitek. - (Pozn. překladatele MM)
[3] Tady to mám generálovi trošku za zlé, že nerozlišuje mezi jednotlivými křídly Globálního prediktoru. „Chruščovův „odměk“, Brežněvova „stagnace“, Gorbačovova „přestavba“, to všechno bylo postupné přebírání řízení Ruska bílým křídlem. - (Pozn. překladatele MM)
[4] Tento odstavec je v dnešní době přímo úsměvný. Přibližně na jaké úrovni světového žebříčku zemí si stojí Rusko, může každý posoudit podle měnového kurzu ruského rublu. Žádná země na světě není suverénní v tom smyslu, že by snad mohla rozhodovat o svém osudu nebo o své roli ve světě. Vlastní-li Rusko špičkové zbraně, je to proto, že jeho úlohou je být světovým bezpečnostním garantem a že mu ty zbraně Globální prediktor (GP) přisoudil na obsluhu a do opatrování. Samotné Rusko neumí vyrobit ani pořádné osobní auto, to je moje zkušenost. Od zavedení sankcí na Rusko šla kvalita ruských vozů UAZ rapidně dolů, protože už do nich nemohou montovat západní volanty, převodovky atd. GP nemá žádný důvod jakkoliv Rusko dělit, on ho potřebuje jednotné a klidné. - (Pozn. překladatele MM)
Comentários