Procházka Prahou v tandemu dvou konceptuálů

6. 4. 2025

Něco takového jen tak nezažijete. Představte si, že jste v Praze – ale ne jako běžný turista. Čeká vás procházka po místech, která mají mimořádný význam. A to nejen z hlediska historie, ale především z pohledu konceptuálně mocného Člověka – Člověka, který díky svým Znalostem a velmi vysoké Míře rozlišovacích schopností dokáže vnímat hlubší vrstvy reality, odhalovat souvislosti, které většině lidí unikají, a číst dějiny v jejich skutečné podobě.

Tato výprava vás zavede po stopách dvou skrytých sil – dvou křídel Globálního prediktoru (GP): bílého (euroatlantického) a červeného (euroasijského). Nejde o politické strany ani ideologie, ale o civilizační projekty, které po tisíce let soupeří o směřování lidstva. Každé křídlo má své dynastie, rody, osobnosti, nástroje řízení, události i symboly – lvy, orly, vlajky, erby, barvy, kříže, věže, světla i stíny. Naučíte-li se jejich jazyk, zjistíte, že nic ve městě není náhodné – každý kámen, každé umístění a každá socha nese poselství.

Kdo studuje Koncepci Obecné Bezpečnosti (KOB) a Dostatečně Všeobecnou Teorii Řízení (DVTŘ), ten ví, že žádná významná dějinná událost nebyla spontánní. Vždy byla řízena – a často doprovázena nelítostným bojem obou křídel o kontrolu nad děním. Tento souboj nebyl a není symbolický. Je skutečný, krutý a mnohdy smrtelný. Zvláště bílé křídlo ve své historii opakovaně ukázalo, že při prosazování svých plánů nezná slitování – životy milionů byly pro něj nástrojem, prostředkem, ale někdy také cílem.

A právě proto je Praha tak výjimečná. Není jen hlavním městem – je centrem koncentrace řízení s globálním dosahem. Je to město, kde se po staletí střetávají a zároveň vyvažují civilizační síly. Není náhodou, že se v angličtině Čechy nazývají Bohemia – jistěže ne podle keltského kmene Bójů, jak tvrdí oficiální verze, ale proto, že Praha – a s ní celé Čechy – byla místem života Bohů. Bohové byli bytosti, které disponovaly pro nás nadpřirozenými schopnostmi a dožívaly se tisíců let. S jejich posledními jedinci se můžeme setkat v řeckých bájích a pověstech – Zeus a jeho „parta“.

Praha proto v sobě nese duchovní výlučnost. I její název je mnohoznačný: „P“ značí vrata, „RA“ představuje Stvořitele – životodárné světlo, a „HA“ (či „GA“) vyjadřuje pohyb směrem vzhůru. Celé slovo Praha tak můžeme číst jako Bránu ke Stvořiteli nebo Bránu k životodárnému světlu. Právě proto se v Praze neustále vede boj o její ovládnutí – protože kdo ovládá Prahu, ovládá celý svět. Proto byla po věky ušetřena válek, proto její krása přetrvala staletími – a právě proto se dnes v Praze tolik staví a tolik zvelebuje.

Tato procházka není turistická atrakce. Je to iniciační výprava pro ty, kdo se chtějí naučit číst svět novýma očima. Až jednou uvidíte to, co vám bylo celý život skryto, pochopíte, že právě tady – v Praze – se rozhodovalo, rozhoduje a bude rozhodovat o osudu nás všech. A platí přímá úměra: čím více bude obyvatelstvo Čech konceptuálně zdatné, čím vyšší bude mít míru rozlišení pravdy a lži, tím vyšší kvalitu bude mít i řízení světa jako celku.

Zastavení 1: Vítkov – Křižáci proti husitům

Naše pouť začala ve středu 2. dubna 2025 v 9:02 pod jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova na Vítkově. Už samotné datum a čas zahájení nesou symbolický význam: 2. 4. 2025 = 2+4 (22) + 5 = 11, nebo také 2+4+2+0+2+5 = 15 (číslo energie a pohybu), čas 9:02 = 11 (opět číslo jednoho z křídel GP), a nadmořská výška kopce 265 m = 2 × 11 + 243, přičemž číslo 11 opět vystupuje z pozadí jako potvrzení přítomnosti vyššího řízení.

A právě zde, na Vítkově, začíná i symbolický střet dvou sil, který budeme na naší cestě odhalovat. Národní památník postavený v roce 1933 za první republiky je dílem bílého křídla Globálního prediktoru – měl sloužit jako pocta československým legionářům a odboji z let první světové války. Monumentální architektura, výška a strohost památníku odpovídá stylu řízení bílého křídla: pevnost, kázeň, vertikála.

Ale samotná jezdecká socha Jana Žižky, která se stala dominantou památníku, byla přidána až o 17 let později, v roce 1950 – a to už bylo v režii červeného křídla. Akademický sochař Bohumil Kafka vytvořil sochu bojovníka, jenž symbolizuje vítězství husitů nad křižáky. Nešlo jen o připomínku bitvy z 14. července 1420 – šlo o demonstraci síly. Červené křídlo tímto gestem přepsalo původní význam památníku a umístilo na jeho vrchol svou postavu vítěze.

Tento bod je tedy nejen počátečním bodem naší cesty, ale i klíčem k pochopení základního principu řízení reality: kdo ovládá symboly, ovládá paměť národa. A ten, kdo ovládá paměť, ovládá budoucnost.

Ale vraťme se nyní ještě kousek do historie a připomeňme si, co husitství vlastně znamenalo, jaké hodnoty neslo a čeho bylo důsledkem. Husitství bylo nejen červený kalich, ale zejména červená ideologie o spravedlivé společnosti.

Abychom to pochopili, musíme se vrátit až k Přemyslovcům – dynastii, která ovládla české země a která si přinesla genetickou výbavu haploskupiny R1b, typickou pro západní elity. V touze po moci se nezastavili před ničím. Například neváhali vyvraždit slavné a významné české rody Slavníkovců (28. září 995) a Vršovců (28. října 1108). Přemyslovci se Vršovce pokusili vyvraždit třikrát – poprvé v roce 1003, podruhé v roce 1014 a potřetí v roce 1108.

Právě skutečnost, že po svém nástupu k moci vyvraždili dosud vládnoucí domácí rody Slavníkovců a Vršovců, jasně ukazuje, že na naše území nepřišli jako mírumilovní vládcové, ale jako dobyvatelé. Jejich styl vládnutí byl silový, centralizovaný, nesoucí znaky revolučního řízení – což napovídá tomu, že byli napojeni na bílé křídlo Globálního prediktoru. Pod jejich vedením byla Praha po dobu jejich vlády pevně začleněna do struktury bílého řízení.

Zásadní změna nastala až s příchodem Lucemburků. Když si Jan Lucemburský vzal Elišku Přemyslovnu a z tohoto svazku vzešel Václav, pozdější Karel IV., dostaly Čechy nový impulz. Když pak Václav – jako Karel – převzal vládu, začaly Čechy ožívat a Praha se postupně stala evropskou metropolí. Řečí KOB: Praha se stala centrem koncentrace globálního řízení – nejen duchovního, ale i kulturního a politického.

Tato rovnováha však nevydržela dlouho. Okolo roku 1378, pravděpodobně již s přípravou na smrt Karla IV., došlo k vážnému rozkolu mezi oběma křídly GP. Je možné, že smrt Karla byla očekávaná či dokonce řízená – oficiálně zemřel na zápal plic, ale symbolické okolnosti, jako například fakt, že jeho tělo bylo vystaveno jedenáct dní na katafalku, tomu dávají další rovinu významu.

Po jeho smrti začalo bílé křídlo vyvíjet na české země neúměrný tlak. Tento tlak nevyvolal pouze vzestup postavy, jakou byl Mistr Jan Hus, ale i celou vlnu lidí, kteří se novému útlaku začali bránit. A nebyl to odpor čistě lidový – červené křídlo zde sehrálo aktivní roli. Ano, lid se vzbouřil, ale za vydatné podpory červeného křídla GP. Mistr Jan Hus i jeho následovníci byli – ať už vědomě, nebo nevědomě – kádry červeného křídla.

Důležitou roli sehrál i Zikmund Lucemburský, bratr Václava IV., který byl samozřejmě také kádrem červeného křídla (liška ryšavá - už tedy víme, proč mu bílí nemohli přijít na jméno) a jehož úkolem bylo pokusit se o usmíření obou rozdělených linií GP. Proto svolal Kostnický koncil, proto pozval Mistra Jana Husa a zaručil mu bezpečnost. Hus měl sehrát roli mostu mezi dvěma světy, klíčového prostředníka. Jenže tuto roli nepochopil. Jeho neústupnost či spíše zatvrzelost – z hlediska lidského vnímání chápaná mylně jako hrdinství – ve skutečnosti zabránila usmíření a celý koncil zablokovala. Usmíření obou křídel se tak podařilo až o dva roky později jiným způsobem a na jiné úrovni.

Nicméně v Čechách už byl zaset zárodek změny. Ideje o spravedlivější společnosti, o přímém vztahu člověka k Bohu bez zprostředkovatelů, o rovnosti, sdílení a duchovní pravdě se zakořenily hluboko. Byly to právě tyto hodnoty, které sjednotily lid a daly vzniknout husitství – prvnímu velkému projevu červeného křídla na našem území.

A právě k tomu se vztahuje památník na Vítkově – symbol vítězství červených nad bílými, jak v rovině vojenské, tak duchovní.

Zastavení 2: Vojenský historický ústav – Kdo psal dějiny?

Vojenský historický ústav, který dnes hostí rozsáhlé Armádní muzeum, nabízí kompletní průřez dějinami bitev a válek. Už samotný vstupní prostor vyvolává silné emoce – a pak to přijde: na schodišti jsme objevili neuvěřitelně silný obraz české vlajky. Přímo symbolický!

Na první pohled jde o běžné ztvárnění národního symbolu, ale kdo má oči k vidění, ihned si všimne víc: je na něm vyobrazen věčný svár – souboj bílého a červeného křídla globálních elit, obou křídel Globálního prediktoru (GP). A co je ještě důležitější: na tomto obrazu převažuje červené křídlo – vítězí. Jak symbolické! Jak aktuální!

Uvnitř expozice se člověku tají dech při pohledu na přehlídku válek, krve a násilí. Ale otázka zní: kdo to všechno řídil? Kdo rozhodoval, kdy se bude bojovat, kdo bude obětován a komu budou sloužit památníky, vlajky a učebnice?

Průvodce expozicemi ukazuje dějiny po etapách: do roku 1740, poté 1740–1914, 1914–1918, 1918–1938, 1938–1948 a od roku 1948 dále. Kompletní průřez dějinami bitev, krvavých řeží, masakrů, válek, dějinami útlaku a represí. Kompletní průřez masakrů bílých!

Přemyslovci – bílé křídlo – se třikrát pokusili vyvraždit rod Vršovců a uspěli až napotřetí. Jejich styl vlády i způsob likvidace konkurence odpovídá logice bílého řízení: ovládnutí prostoru násilím, potlačení samostatného duchovního proudu, koncentrace moci do úzkého jádra elity.

O několik století později pokračovali ve stejné linii Habsburkové. Na český trůn se dostali po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, kdy porazili červené české stavy. Tato porážka znamenala nejen politický zlom, ale také symbolický pád červené linie v Čechách – a nástup dlouhého období dominance bílého křídla.

Symbolická odveta přišla záhy. Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621 nebyla jen akt pomsty – byla to pečeť upevnění moci. Ukázka síly bílého křídla, která měla na stovky let umlčet vše, co se vzpouzelo jeho nadvládě.

A přesto – i po těchto událostech – zůstává hlavní otázka nezodpovězena: Kdo psal dějiny? A komu sloužily?

Znalci Koncepce obecné bezpečnosti vědí, že Globální prediktor řídí procesy ve vlnách – v cyklech přibližně po 100 letech. A právě z tohoto pohledu začíná být expozice vojenského muzea ještě děsivější.

• Rok 1605 - 1618 – Polsko-litevská válka proti Ruskému carství. To bylo takové trénování Ruska, jehož účelem bylo vycvičit a vlastně vybudovat ruskou armádu, aby byla schopna plnit úkoly GP.

  
  

• Rok 1709 – Bitva u Poltavy. Poprvé GP využívá Rusko jako nástroj k likvidaci svého globálního konkurenta – Švédska. Porážka Karla XII. znamená konec Švédska jako geopolitické síly.

  
  

• Rok 1812 – Napoleonovo tažení na Moskvu. Podruhé je Rusko použito jako nástroj ke zničení dalšího globálního hráče – Francie. A to navzdory tomu, že ruský velitel Kutuzov měl tendenci šetřit protivníka. Po jeho smrti pokračovala armáda dál, už v režii GP.

  
  

• Rok 1941 – Hitlerovo tažení na Sovětský svaz. Potřetí je Rusko (tentokrát jako SSSR) zatlačeno do války, která má na povrchu podobu konfliktu s Německem, ale ve skutečnosti opět slouží k likvidaci globální konkurence – tentokrát Německa a západní Evropy jako celku.

  
  

Tři opakující se příběhy. Tři silové střety. Tři fáze, kdy Globální prediktor použil ruský národ jako kladivo na své geopolitické soupeře. Švédsko 1709. Francie 1812. Německo 1941.

A všechny tyto tři operace měly stejný scénář, stejnou technologii zničení protivníka. Nejprve je vybraný protivník posilován – politicky, ekonomicky, vojensky i ideologicky. Je mu implantována myšlenka výjimečnosti, osudovosti, poslání sjednotit Evropu nebo celý svět. Je mu vsugerováno, že má jedinečnou roli a historické právo. Jakmile protivník nabude dostatečnou sílu a opojení vlastní velikostí, je nasměrován na Rusko – ale nikoli tak, aby rychle zvítězil. Naopak: je vmanévrován hluboko do ruského prostoru, kde je jeho síla systematicky vyčerpána a následně zničena.

Když Švédsko napadlo Rusko, skončilo u Poltavy. Když Napoleon šel na Moskvu, jeho armáda se vrátila zdecimovaná. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, došel až k Moskvě – a zpět už se vraceli jen trosky. Vždy stejný model. Na povrchu to vypadá jako vítězství Ruska – ve skutečnosti je to předem připravená past, v níž má být protivník eliminován.

A je třeba zdůraznit: nejde o vítězství Ruska jako takového, ale o vítězství Globálního prediktoru, který v danou chvíli řídil jak protivníka, tak Rusko samotné.

A kde jsme v tomto cyklu dnes? Kdo je tentokrát nástrojem? A kdo je obětí?

Zastavení 3: Florenc – Přestavba s číslem 11

Při cestě do centra jsme minuli Masaryčku – nový developerský komplex společnosti Penta, který se stal novou dominantou této části města. Na první pohled jde o moderní architekturu, obchod, kanceláře, prosklené fasády. Ale kdo se na věci dívá očima konceptuálně gramotného Člověka, nemůže přehlédnout významovou rovinu této stavby.

Dvě věže. Každá s jedenácti patry. A právě to je klíč.

Číslo 11 je jedním z nejvýznamnějších symbolických čísel v systému Globálního prediktoru. Označuje jedno z jeho dvou křídel, jednou červené, jednou bílé, vždy je potřeba rozlišovat. V kontextu městské architektury je výška, počet pater a proporce vždy důležitější než samotný účel stavby. Proto dvě věže s 11 patry nejsou náhodou – jsou prohlášením. Jsou symbolickým ukotvením řízení.

Zajímavostí Masaryčky (Na Florenci 2139/2, číslo orientační 17) je, že má dvě části – příď a záď, jako by šlo o loď. A obě části mají přesně 11 pater. Je to nejen urbanistický projekt, a nejen vlajková loď společnosti Penta Real Estate – ale zároveň signál o změně globálního řízení vycházejícího z Prahy. Celá loď totiž představuje jeden celek, jednotu Globálního prediktoru, jednotu globálního řízení.

I když – příď lodi, která má znázorňovat červené křídlo, je o poznání delší, což opět potvrzuje, že vše bude probíhat pod taktovkou červeného křídla. Na druhou stranu, záď, která znázorňuje bílé křídlo, není zase až o tolik kratší, což ukazuje na to, že bílí se budou moci – samozřejmě až projdou zásadní očistou a zbaví se parazitických návyků – také určitým způsobem podílet na řízení.

Zdá se, že Praha se připravuje na novou epochu. Symboly řízení se přesouvají z tradičních center k novým strukturám – neformálním, skrytým, ale o to vlivnějším. Změna už začala. Jen se o ní zatím veřejně nemluví.

A není to jen Masaryčka. Celé okolí Florence je v horečném pohybu.Podle plánů čeká Florenc proměna za více než 20 miliard korun. Území bude přetvořeno podle zcela nové koncepce, včetně zapojení světových ateliérů – i když například studio Zahy Hadid v soutěži neuspělo.

A právě tato intenzita a přehnaná urputnost proměny centra města je sama o sobě výmluvná. Horečný stavební ruch a strategické ukotvování symbolů v samém srdci Prahy jasně ukazují, že se zde odehrává příprava na zásadní změnu.

Mimo jiné i z toho je více než zjevné, jak překotně se Praha (červení) připravuje na období let 2028–2030, kdy má dojít k oficiálnímu vyhlášení zcela nového politického a územního uspořádání Evropy. V rámci tohoto přeuspořádání má vzniknout tzv. Nová Říše Římská, v jejímž čele bude stát Praha. Respektive – už stojí. Jenom se o tom zatím nemluví.

Ale město to ví. Prostor to ví. Symboly už byly vztyčeny.

Zastavení 4: Obecní dům a okolí – Souboj symbolů

Pokračujeme směrem od Masaryčky ulicí V Celnici přes Náměstí Republiky k Obecnímu domu, ale dříve než do něj vstoupíme, stojí za to se rozhlédnout kolem. Tato část Prahy je skutečně nabitá symbolikou – a to symbolikou výsostnou. Na malé ploše se zde střetávají znaky obou křídel Globálního prediktoru, a to často přímo naproti sobě.

Obecní dům je jednoznačně postaven v duchu červeného křídla. Už jen jeho název – „OBECNÍ“ – jasně koresponduje s Koncepcí OBECNÉ bezpečnosti (KOB). Tedy s koncepcí, která je pro všechny, kteří chtějí. Nemá nic společného s žádným konkrétním národem, kastou či mafií – je to koncepce bezpečnosti pro všechny, kteří si ji chtějí vzít za svou.

Povšimněme si samotného názvu domu. Nazývá se nikoli „národní dům“, jak by mohlo být obvyklé v dobách národního obrození, ale právě „obecní dům“ – a ta shoda s jedním ze základních slov Koncepce OBECNÉ bezpečnosti jistě není náhodná. Stejně tak Obecní dům, který jeho stavitelé postavili na místě královského paláce Václava IV. – panovníka červeného křídla – byl pojmenován obecním proto, aby sloužil všem. I tímto názvem nese dům jasné poselství.

Podíváme-li se na jeho sochařskou výzdobu, najdeme na fasádě mohutné měděné atlanty – světlonoše, kteří nesou Laternu magiku (Kouzelnou lucernu – světlo poznání - výše jsme mluvili o symbolice „RA“). Oválný vstupní prostor pod hlavní kupolí zdobí barevná mozaika „Hold Praze“ (někdy též nazývána Apotheosa Prahy), lemovaná zlatým nápisem se stále aktuálním citátem Svatopluka Čecha:

„ZDAR TOBĚ PRAHO! VZDORUJ ČASU ZLOBĚ, JAK ODOLALAS VĚKY BOUŘÍM VŠEM!“

A právě nad touto mozaikou se nachází znak hlavního města Prahy, jehož geneze sahá až do roku 1361. Listinou Vladislava Jagellonského z roku 1477 byla barva štítu změněna v červenou a stříbrné věže a zeď proměněny ve zlaté. Takto upravený znak přešel roku 1784 beze změn na celou Prahu.

To vše – atlanté, světlo, barvy, výjevy, nápis i samotný znak města – odpovídá červenému pojetí řízení. Duch osvícení, lidovosti, přímé účasti občana na správě věcí veřejných. Zde se červené křídlo ukazuje ve své kulturní a duchovní podobě, plné energie a krásy.

Přímo naproti však stojí budova České národní banky (ČNB) – a to už je jiná liga. Její architektura je tvrdá, geometrická, uzavřená, bez emocí. Celý objekt je vystavěn ve stylu kázně, moci, technokracie. Bankovní autorita jako nástroj nadnárodního řízení, reprezentující dlouhodobou kontinuitu bílého křídla GP.

Budovu v letech 1935–1942 sice dalo postavit bílé křídlo Globálního prediktoru, ale bylo to červené křídlo, které zde zanechalo svou pečeť – sousoší Světlonoše se lvem na střeše.

Tuto sochu vytvořil již v roce 1898 sochař Antonín Popp. Sousoší tvoří postava kráčejícího génia v rozevlátém rouše, který drží ve zdvižené ruce hořící pochodeň. Po jeho boku kráčí lev, který pravou přední tlapou drží kouli – symbol zemského glóbu. Kdo se zadívá pozorně, uvidí, že jde o zcela jinou energii než zbytek budovy. Světlonoš s planoucí pochodní a český lev po jeho boku v sobě nesou ideu nového světla, nového směru, nové epochy – což je jasný vzkaz červených: Budeme přepisovat smysl a funkci i těch nejtvrdších symbolů bílého řízení.

(Jen na vysvětlenou – píšeme sice „český lev“, ale studenti KOB vědí, že lev je znakem červeného křídla GP, stejně tak jako dvojhlavá orlice je znakem křídla bílého.)

A do třetice: Dům U Hybernů, jen o pár metrů vedle. Historicky je to symbol bílého křídla – nese na sobě habsburského orla, ztělesnění mocenské vertikály, loajality ke koruně a papeži, k římskému světu. Ale dnes? Na budově visí černé sukno.

Navenek možná jako dekorace či připomínka historie. Ale pro znalé symbolů je to znak smutku. Znak odcházející éry.

Černá vlajka na nejznámější budově bílého křídla v Praze potvrzuje 7. etapu Plné funkce řízení (PFŘ) pro nástroje bílého křídla. Znamená to, že tento segment řízení dosloužil, jeho role byla vyčerpána – a nyní bude postupně nahrazen nebo zlikvidován.

Dvojhlavá orlice na domě U Hybernů, když ještě netrpěl smutkem.

Celý tento prostor tak tvoří živou mapu současného stavu řízení v Praze. Tři budovy – každá jiná, každá významná – a mezi nimi vibrace střetu i spolupráce, symbolického posunu, boje o kontrolu nad vnímáním prostoru.

Ale ještě nekončíme. O kousek dál, na nároží ulic Nekázanka a Na Příkopě (č.p. 858 a 857), stojí další významný objekt: budova bývalé Zemské banky. Už její umístění – přímo na křižovatce starých královských cest – ukazuje, že i ona sehrává roli v řízení. A stejně jako v předchozích případech, symbolika zde neklame.

Na obou nárožích budovy, vysoko nad našimi hlavami, je možné spatřit velmi silnou symboliku se lvy (červení) a královskými korunami. I tady tedy dochází k vyvažování a střetu – lev coby znak červeného křídla, koruna jako symbol moci a vlády, kterou si k sobě nárokovala elita bílého křídla.

Historie místa sahá až do roku 1621. Po několika přestavbách zde v roce 1845 sídlilo Museum Království českého. Budova mu však brzy kapacitně nestačila, a tak bylo muzeum přesunuto do nově postaveného objektu – dnešního Národního muzea – v horní části Václavského náměstí. Původní budova byla zbourána v roce 1893, ale část její výzdoby byla zachována: původní portál paláce se sochami habsburských orlic a vázy z dílny Matyáše Bernarda Brauna z první poloviny 18. století.

V roce 1868 byla na tomto místě založena Živnostenská banka pro Čechy a Moravu – první banka v Rakousko-Uhersku financovaná výhradně českým kapitálem (podobně jako Fio banka v současnosti). Jejím cílem bylo podporovat rozvoj nově zakládaných českých firem, živnostníků a podnikatelů – a tím se stala nástrojem posilování českého národního (a červeného) vědomí.

Roku 1890 došlo k transformaci banky na Zemskou banku království Českého, a po vzniku samostatného Československa nesla od roku 1920 název Zemská banka.

Tato budova tedy není jen architektonickým objektem – je pamětí na snahu o emancipaci českého kapitálu a podnikání, ale zároveň místem, kde se střetává červený duch tvořivosti s bílou strukturou moci a kontroly.

Zastavení 5: Václavák a Národní muzeum – Kdo střílel v roce 1968?

Stojíme uprostřed Václavského náměstí a díváme se na budovu Národního muzea. O tom, že na její fasádě jsou stopy po střelbě ruských vojáků ze srpna roku 1968, ví téměř každý obyvatel České republiky.Tato informace je běžnou součástí školních osnov, výstav, turistických prohlídek i mediálního prostoru. Ale položil si někdo otázku: proč a na koho ti vojáci stříleli?

Právě tady se otevírá jiná rovina výkladu – ta, kterou oficiální dějiny zamlčují už desítky let. A přitom souvislosti jsou zřejmé.

Málokdo ví, že Národní muzeum v té době procházelo rekonstrukcí, a byli to pouze stavební dělníci, kteří měli v muzeu pracovat. Jestli pracovali nebo jestli nepracovali, to dneska už nikdo potvrdit nemůže, ale můžeme s jistotou říci je, že ruští vojáci nejsou tak dementní, aby stříleli na budovu, ze které jim žádné nebezpečí nehrozí. Důsledně skrývanou skutečností tedy je, že tehdy z budovy Národního muzea ruské vojáky likvidovali odstřelovači z jednotek SAS (Special Air Service) – elitních složek britské armády. Nešlo o žádnou náhodnou střelbu, ale o dobře připravenou operaci bílého křídla Globálního prediktoru, která měla jediný cíl:

Vyprovokovat chaos, rozdmýchat odpor a zasít nenávist vůči Sovětskému svazu a všemu ruskému.

Kdo má paměť a schopnost spojovat souvislosti, vzpomene si na události z února a března roku 2014 na Majdanu v Kyjevě. Tam došlo ke stejné technologii řízení. Ostřelovači zabíjeli demonstranty i příslušníky bezpečnostních složek Berkut zároveň, aby vytvořili dojem občanské války. Cílem bylo vytvořit psychologický zmatek, vyvolat hněv, zmatek a rozdělení.

Citace ze studie o Majdanu:„Střelba byla zahájena skrytými ozbrojenými skupinami… zabití a zranění policisté a přinejmenším absolutní většina ze 49 zabitých a 157 zraněných demonstrantů Majdanu byla zmasakrována odstřelovači v budovách a oblastech kontrolovaných Majdanem.“

Toto je jen jeden z mnoha důkazů, že bílé křídlo GP používá stále stejné násilné metody – krvavé a vražedné postupy. Nejen v hlubinách minulosti, ale i v novodobé historii. Od Třicetileté války přes Velkou francouzskou revoluci, 1848, 1918, 1938, 1968 až po Majdan 2014 – stále tentýž rukopis, stejný scénář, stejný režisér.

Zde je třeba opět zdůraznit: srpen 1968 nebyl z hlediska globálního řízení pouhou invazí, ale promyšlenou operací řízení konfliktu. Sovětský svaz byl nástrojem – ale nikoliv režisérem. Byl vmanévrován do situace, která ho zdiskreditovala a oslabila – a která připravila půdu pro budoucí hodnotový obrat české společnosti směrem k Západu.

A tak dnes, když se díváme na stopy kulek ve fasádě muzea, už víme, že to nejsou jen stopy po vojenské střelbě. Jsou to záznamy technologie řízení, otisky informační války, psychologické operace.

A jsou to i stopy naší paměti. Proto je třeba si stále klást otázky. A hlavně – rozlišovat.

Zastavení 6: Národní divadlo – Triga a Trojjedinost

Stojíme na křižovatce Národní třídy a Divadelní ulice. Je přesně 14:44 a kolem nás projíždí dvě tramvaje – jedna směřuje k Václavskému náměstí, druhá k Pražskému hradu. Obě nesou číslo 22. Jak symbolické. Dva směry, dvě cesty, dva světy.

Národní divadlo v Praze bylo projektem bílého křídla GP v rámci jeho rozdělování společnosti na různé národy, aby bylo možné potom tyto národy poštvat proti sobě. Přečteme-li si seznam „dárců“ a vidíme tam takové dárce, jako je ruský car, musí to být každému jasné. Doma v Rusku mu chodí lidé bosi i v zimě a on zcela „dobrovolně“ přispívá na stavbu jakého si „národního“ divadla v cizí zemi. Také další osobnosti z řad různých hrabat a knížat vypovídají o tom, že stavba Národního divadla neměla nic společného se sociálně spravedlivou společností, že touto stavbou byl sledován úplně jiný cíl. A jaký, ptáte se? Inu samozřejmě že válka, nejprve 1. světová, a protože nenaplnila účel, tak její repetice.

Zvedáme hlavy ke střeše Národního divadla a zahlédneme jedno ze dvou sousoší Trigy – trojspřeží s ženskou postavou na voze, které vévodí budově. Autorem původního návrhu byl sochař Bohuslav Schnirch.

Základní kámen Národního divadla byl položen 16. května 1868, do konce téhož roku byly vybudovány základy a v roce 1877 již stála střecha. Poprvé bylo divadlo otevřeno 11. června 1881, symbolicky premiérou Smetanovy Libuše. Po jedenácti představeních bylo divadlo uzavřeno kvůli dokončovacím pracím – a právě tehdy, 12. srpna 1881, vypukl ničivý požár.

Obnovené Národní divadlo bylo znovu otevřeno 18. listopadu 1883, opět Libuší – jako by se cyklus uzavřel. Ale teprve v roce 1911, tedy o 39 let později, byla na jeho střechu umístěna obě sousoší Trigy (1, 2). Soutěž na jejich návrh proběhla již v roce 1872, ale definitivní realizace přepracovaného modelu se ujali až sochaři Emanuel Halman, František Rous a Ladislav Šaloun, kteří se opřeli o původní návrh Schnirchův.

A opět se před námi odkrývá vzor, který už známe – stejně jako v případě Národního památníku na Vítkově nebo budovy ČNB Na Poříčí, i zde se na výstavbě a dotvoření díla podílela obě křídla Globálního prediktoru. Budovu Národního divadla (1868–1881) postavilo bílé křídlo, v duchu národního obrození a vertikálního řízení. Ale sochy Trigy (1911) na střechu dosadilo červené křídlo GP, a to v duchu vyššího smyslu a ideového přesahu.

A nyní se nabízí zásadní otázka: Proč právě Trigy? Čím jsou tak výjimečné?

Odpověď překvapí většinu návštěvníků Prahy – ale konceptuálně gramotného člověka nikoli.

Za prvé: Trigy – tedy trojspřeží – jsou zcela jedinečné. Kvadrigy (čtyřspřeží) najdete na mnoha místech po světě (Braniborská brána, Vídeň, Londýn), ale Trigy ne. Trigy jsou pouze zde – na střeše Národního divadla v Praze.

Za druhé – a mnohem důležitěji: Triga je symbolem systému trojjediného světa – Matérie, Informace a Míra (MIM). Tato Trojjedinost MIM je základní pojmový rámec Koncepce Obecné Bezpečnosti (KOB). A právě KOB je dílem červeného křídla Globálního prediktoru – a tedy přímým protikladem biblické koncepce zotročení lidstva, kterou po staletí rozvíjí bílé křídlo GP.

Toto téma je nesmírně důležité – neboť se dotýká samotného světonázoru, tedy toho, jak člověk chápe svět, sebe a smysl existence. A právě tímto tématem vstupujeme na 1. prioritu řízení – nejvyšší úroveň ze všech šesti, kterou se řídí složité sociální supersystémy.

Kořeny pravdy – světonázor starého Egypta

V "Knize pro základní učení" (V. Vodovozov, 1878) se píše, že nejvyšší kastou byla kasta duchovních – kněží, kteří řídili i samotné faraony.

Starověcí Egypťané uctívali boha AMONA (AMUNA), v jehož osobě se spojovala čtyři božstva:

• NET – hmota (materie)

• NEF – duch (informace, energie)

• PAŠT – nekonečný prostor

• SEBEK – nekonečný čas

  
  

Z této čtyřjedinosti prý vzniká svět: Všechno pochází z hmoty, působí na ni síla (informace), zaujímá prostor a proměňuje se v čase.

To je pradávný koncept, upravený světonázor, který nedává člověku nástroje k pochopení reality. Ale co vlastně udělalo staroegyptské kněžstvo?

Materii dalo vědě,

Informaci (svatého ducha) odevzdalo církvi,

a Míru – tu nejdůležitější část – si ponechalo. Tu skrylo.

Skrytí Míry (úrovně rozvoje, míry porozumění, kvality řízení) vedlo ke globální lži:

„ROZDĚL A PANUJ“ pro elity,

„MODLI SE A PRACUJ“ pro obyčejný lid.

A právě tímto aktem byl lidstvu podstrčen falešný světonázor, který jej uvrhl do globální systémové krize.

Chceme-li z ní vystoupit, musíme znovu pochopit a přijmout pravdivý obraz světa. A tím klíčem je právě návrat Trojjedinosti MIM:

Matérie – Informace – Míra.

Kdo pochopí tuto trojici, ten vidí svět jinak. Vidí skrze symboly. Vidí řízení. Vidí smysl. A právě proto byla Trigy dosazena na střechu Národního divadla. Aby tam tiše stála. Aby tam čekala.

Aby jednoho dne začala mluvit – k těm, kteří už jsou připraveni naslouchat.

Zastavení 7: Pražský hrad – Trenýrky jako signál

Od Národního divadla je nádherný, ničím nerušený výhled na Pražský hrad – místo, které po staletí představovalo centrum moci, symbol státnosti a svrchovanosti.

My jsme k Hradu tentokrát nedošli. Jen jsme si připomněli jeden z nejvýraznějších symbolických aktů poslední doby, který s tímto místem neoddělitelně souvisí – vyvěšení obrovských červených trenýrek skupinou Ztohoven namísto prezidentské standarty.

Událost z roku 2015 proběhla ve všech médiích. Tisíce článků, reportáží, komentářů. Pisálkové a komentátoři se předháněli ve výkladech, ve znechucení i v obhajobě tohoto „performance aktu“. Hovořilo se o urážce prezidenta, o výsměchu, o anarchii.

Ale nikde nezaznělo to nejpodstatnější:

Tento čin nebyl jen provokací. Byl to signál. A to signál globálního významu.

Vyvěšením červené látky na místo prezidentské standarty bylo symbolicky oznámeno převedení Prahy pod řízení červeného křídla Globálního prediktoru. Šlo o manifestaci změny kurzu, která se neodehrála v parlamentu ani ve volbách, ale v rovině řízení vyšší úrovně – v oblasti symbolů, priorit a konceptuálních významů.

Ztohoven nejsou náhodní výtržníci. Jejich akce jsou precizně připravené informační operace. A média, která je šířila do posledního kouta republiky i světa, byla přesně tím nástrojem, jak tento signál rozšířit.

Změna řízení Prahy se tak neodehrála potichu, ale ve velkém stylu – s rudým plátnem vlajícím nad Hradem.

A ti, kteří se učí číst dění v jeho hlubší podstatě, už dávno pochopili, že trenýrky nebyly hanbou, ale vlajkou nové éry.

Zastavení 8 – poslední a nejsmutnější: Krvavý útok na symbol červeného křídla GP.

Minuli jsme Karlův most a pokračovali k Rudolfinu, které dominuje místu, jemuž se dříve říkalo Rejdiště, případně Na Rejdišti. Po pravé ruce jsme měli budovu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde jsme si ukazovali, ze kterých míst údajně současně střílel pomatený střelec – aby se pak ještě stačil sám "zasebevraždit".

Tento čin však nebyl pouze osobní tragédií. V konceptuální rovině šlo o útok bílého křídla Globálního prediktoru na centrum duchovního řízení červeného křídla. A nebyl vybrán jen tak nějaký den – 21. 12. 2023 je datum, které v sobě nese několik kódů 11 a 22. Právě tato čísla mají v symbolickém jazyce řízení hluboký význam:

• 11 jako číslo jednoho křídla – bílého,

• 22 jako číslo GP v tandemu – tedy moment zásahu, zlomu nebo přepólování.

  
  

Karlova univerzita, historický nositel českého, evropského a duchovního červeného projektu, se tak stala cílem varovného úderu. Poselství je čitelné:

„Vaše řízení nepřijímáme.“

Na místě, kde dříve zaznívaly myšlenky, padala slova a hledala se pravda, dnes zůstaly stopy po kulkách, výstřelech a křiku. Zůstalo ticho – a smrt. Ostatně, bílé křídlo to ani jinak neumí.

Tímto zastavením naše pouť končí. Ale jak víme: konec jedné cesty bývá začátkem nové.

Závěr: Praha – srdce změny, zrcadlo budoucnosti

Tato procházka nebyla pouhou cestou ulicemi starého města. Byla to výprava za oponu viditelného světa, kde se ukazuje skutečný charakter měst, událostí a symbolů. Praha není jen městem – je klíčem. Je portálem k vyššímu pochopení, centrem koncentrace globálního řízení, kde se od nepaměti střetávají i spojují vlivy dvou křídel Globálního prediktoru – červeného a bílého.

Nic v Praze není náhoda. Každá budova, každá socha, každé jméno ulice, každá změna ve veřejném prostoru – to vše je sdělením, které může pochopit jen ten, kdo má Znalosti a dostatečně vysokou Míru rozlišení. A právě proto jsou Čechy výjimečné – nejen geograficky, ale především duchovně a konceptuálně.

Vždy, když se světem lámaly dějiny, hrála tato země klíčovou roli. A to ne náhodou. Praha je Bránou ke Stvořiteli, jak napovídá i její jméno. Je to místo, kde se formují nové ideje, zrají nové civilizační směry a rodí se nová etapa dějin.

A platí železný zákon:

Čím více bude obyvatelstvo Čech konceptuálně zdatné, čím vyšší bude jeho schopnost rozlišovat pravdu od lži, tím vyšší kvalitu bude mít řízení světa jako celku.

Právě v Praze, v Bohemii, je nyní pokládán základ nového modelu civilizace. Takového, který nebude založen na zotročení a klamu, ale na pravdě, míře a svědomí.

Tato cesta tedy není u konce. Naopak – teprve začíná.

Procházkou po Praze vás provázeli Jiří Svoboda a Milan Makový.