21.12.2024
Kapitola XVII.
Předsednictvo začalo své jednání v úterý 20. srpna ve 14,00 hodin. Celé odpoledne probíhaly intenzívní rozhovory ve všech skupinách. Po Praze kolovalo mnoho pravdivých i nepravdivých informací, zveličených a do krajnosti zdramatizovaných tzv. zaručených zpráv. Československý dopisovatel ČTK v Budapešti získal od svého maďarského kolegy informaci, že 21. srpna překročí maďarské jednotky hranici Československa. Tento dopisovatel předal informaci tehdejšímu československému velvyslanci Jozefu Púčikovi. Ten okamžitě informoval Černíka a Dubčeka. Dubček dobře věděl, co se připravuje, ale ani to ho nepoučilo a nepřivedlo k nějakému pozitivnímu kroku.
Kontrarevoluční síly si již nechtěly nechat ujít příležitost. Přestaly se spoléhat dokonce i na ohlášenou návštěvu generálního tajemníka OSN U Thanta, který měl navštívit Prahu 23. srpna. Druhé centrum se spoléhalo pouze na to, že oznámení této návštěvy snad odradí spojence od zásahu v těchto dnech. Není nezajímavé, že ministr zahraničních věcí Hájek odletěl na dovolenou do Jugoslávie.
Se soudruhy Kolderem, Švestkou a Rigem jsme se dohodli, že musíme na zasedání předsednictva ústředního výboru při projednávání druhého bodu Současná politická situace v ČSSR a podmínky činnosti KSČ a návrh dalšího postupu vyvolat zásadní diskusi a vynutit přijetí rozhodných opatření, vyplývajících ze závěrů v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Hovořil jsem rovněž s F. Barbíkem a J. Pillerem. Oba slíbili plnou podporu. Z jedenácti členů předsednictva chtělo šest členů řešit situaci. Byla velká škoda, že soudruh Lenárt onemocněl a zasedání předsednictva se nemohl zúčastnit. Nebyl sice členem předsednictva, ale jeho slovo mělo váhu. O Dubčekovi a Černíkovi jsem si myslel, že se jen stěží ztotožní s Krieglem a Smrkovským a nakonec se přidají k většině. Na Špačkovi nám příliš nezáleželo. Císař, Mlynář, Slavík a Sádovský neměli hlasovací právo. Soudruh Indra byl jednoznačně na straně zdravých sil.
Byli jsme rozhodnuti jednat třeba celou noc, vynutit si přijetí závazných usnesení. Dubček se tomu chtěl stůj co stůj vyhnout. Po schválení referátu na mimořádný XIV. sjezd KSČ a návrhu rezoluce doporučil ukončit jednání a pokračovat 21. srpna ráno. Domluvená většina návrh přijala, a tak se jednalo o současné situaci v ČSSR. Diskuse byla ostrá a velmi konkrétní. Na faktech se dokazovalo, že když se okamžitě mocensky nezasáhne proti kontrarevolučním silám, že se ani nemůže konat sjezd. V průběhu jednání přicházelo od pracovníků aparátu ústředního výboru i jiným nejrůznějším způsobem množství informací. Přicházely i takové informace, že zprávy o možnosti vstupu spojeneckých vojsk jsou potvrzeny. Černík vycházel každou chvíli ze zasedací místnosti a vracel se bledý, nervózní a tajemným šeptem odevzdával informace Dubčekovi. Asi ve 22,00 hodin po dalším telefonátu, Černík oznámil, že zprávy o soustřeďování spojeneckých vojsk na československých hranicích jsou potvrzeny.
Události dostávaly rychlý spád. Kriegel, Smrkovský, Mlynář žádali přerušit jednání. My jsme poukazovali na nelogičnost takového kroku. Naopak, pokud je pravda, že se spojenci připravují poskytnout internacionální pomoc, potom je nevyhnutelné, aby předsednictvo ÚV KSČ zasedalo bez přerušení a přijalo příslušné usnesení. Nevím, zda se jednou někomu podaří vykreslit atmosféru, která panovala na tomto zasedání předsednictva ústředního výboru. Byli jsme v jedné místnosti, ale jakoby každý jinde. Každému z nás se vynořovaly jiné obrazy nejbližších hodin. Každý z nás si nepochybně přestavoval něco jiného. Nejstrašnější bylo to, že většina členů předsednictva se tvářila, jako by se události týkaly někoho jiného a ne Československa.
Přibližně ve 22,30 hodin se ozval nad Prahou hukot těžkých letadel. Bylo jasné, že je to letecký výsadek. Kdosi otevřel okno a zeptal se nás, zda je nějaké letecké cvičení. Dubček řekl, že neví a víc na to nereagoval. Černík se opět vzdálil a po návratu oznámil, že kdosi dal pokyn osvětlit přistávací plochy na ruzyňském letišti. Přistávají na něm těžká dopravní letadla. Dubčeka jakoby nezajímalo, jaká letadla a proč. Předsednictvo dál jednalo o politické situaci v Československu. Dělo se cosi neskutečného. Bylo potřeba okamžitě reagovat na novou situaci. Pod vedením Dubčeka se však jednalo, jako by se nebylo nic stalo. Dubček stále ještě tajil, že dostal 17. srpna dopis politického byra KSSS a předsednictvo o jeho obsahu neinformoval.
D. Kolderovi a mně byl na stůl podstrčen lístek, na němž stálo: „Vstup spojeneckých vojsk se odkládá.“ Bylo to nelogické, nepochopitelné. Na jedné straně bylo potvrzeno, že vojenský výsadek přistál v Ruzyni a na druhé, že vstup se odkládá. Co se vlastně stalo? Vynořovalo se mnoho otázek. Myslí si snad někdo, že postačí to, co je na letišti? Anebo pod tlakem nám neznámých událostí bude Československo ponecháno napospas reakčním silám? Potvrdí se to, v co tak vytrvale věřil Dubček a co hlásal Kriegel, že to bude jen strašení a že se potom vojska stáhnou hned zpátky? Hlavou se mi honily stovky pochybností, nejasností a nebyl čas se s někým poradit a ověřit si pravdu.
Asi v půl dvanácté v noci přišla zpráva, že přes ty a ty hraniční přechody překročila spojenecká vojska československé hranice. Těch přechodů bylo oznámeno mnoho. Do paměti se mně vryly dva - Cínovec a Vyšné Nemecké. To už nebyla žádná legrace. To jsem už věděl, že to, co je na lístku, neplatí.
Pravicové živly v předsednictvu ústředního výboru propadly panice. Vyzvaly Černíka, aby okamžitě povolal do předsednictva ústředního výboru ministra národní obrany Martina Dzúra. Černík šel telefonovat. Asi po deseti minutách se vrátil a sdělil, že ministr národní obrany oznamuje, že telefonovat může a může také podávat zprávy, avšak nemůže se vzdálit z budovy generálního štábu. Učinil dobře, že nepřišel do předsednictva. Hrozilo totiž nebezpečí, že pod tlakem pravicových sil by byl nucen vydat nebezpečný příkaz. Kdosi navrhl, aby se zavolalo prezidentovi republiky, co ví o vzniklé situaci on. Z Hradu přišel vzkaz, že prezident republiky si šel lehnout a spí. Dubček požádal, aby prezidenta vzbudili a aby přišel do budovy ÚV KSČ, protože zasedá předsednictvo a žádá ho, aby byl jednání přítomen.
Ludvík Svoboda přišel asi v půl jedné po půlnoci. Nikdy nezapomenu, jak se tvářil, když se objevil ve dveřích zasedací místnosti. Otevřel dveře, jeho milá, sympatická tvář zářila úsměvem a spokojeností a řekl: „Tak už jsou zde.“ Chvíli trvalo, než se zorientoval, aby zjistil, jak se tváří jednotliví členové předsednictva. Kriegel, Smrkovský, ale i Dubček a Černík byli jeho slovy i chováním úplně šokováni. Dubček vyzval prezidenta, aby se posadil a spolu s Krieglem a Smrkovským vykřikl: „Tys je pozval, tys o tom věděl?“ Prezident ztratil úsměv i jistotu a překvapeně, zaraženě řekl: „Ne, ne!“ Poté přiznal, že u něho byl sovětský velvyslanec S. V. Červoněnko a informoval ho o vzniklé situaci. Dále řekl, že sám viděl, jak se situace od Čierné nad Tisou a Bratislavy každým dnem nejen nenapravovala, ale naopak zhoršovala, a tak považoval za přirozené, že členové předsednictva ústředního výboru, vlády a Národního shromáždění - jak je informován - požádali spojence o pomoc.
Po tomto stanovisku přestalo předsednictvo ústředního výboru jako nejvyšší politický orgán v dané situaci existovat. Dubček začal plakat, rozhalovat si košili a křičet: „Co mně to udělali, bože, co mně to udělali!“ a prohlásil, že od této minuty se vzdává funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.
Vzpomněl jsem si, jak nedávno v hotelu Praha vyhrožoval, že kdyby došlo k tomu a přišla spojenecká vojska, spáchá sebevraždu. Stále jsem sledoval pohyb jeho rukou. Seděl jsem od něj ve vzdálenosti přibližně dvou metrů a byl jsem odhodlán učinit vše, aby se zabránilo nějakému nepředloženému činu, který by z něho nakonec udělal mučedníka. Dubček však seděl jako bez ducha, díval se do prázdna a na diskusi vůbec nereagoval. Konec konců to ani nebylo možné, protože každý říkal to své bez ohledu na druhé. Černík byl bledý jako stěna a poslouchal, co se říká. Pro Kriegla přišla jeho chvíle. Již v průběhu běžného jednání většinou neseděl, ale stál opřený o stůl. Nyní vstal a začal ze svého nitra vylévat všechnu špínu, zlobu, nenávist, která v něm byla po léta utajována. Nikdy jsem nebyl rasista, ani nacionalista. Hodnotil jsem lidi podle práce, skutků, věrnosti idejím pokroku, věrnosti komunistické straně, socialismu, spojenectví se Sovětským svazem. Neuznávám, že ten či onen národ je jen dobrý a hrdinský a druhý špatný a zbabělý. V každém národě jsou dobří i špatní lidé, hrdinové i zbabělci. Těch lepších, čestnějších je v každém národě velká většina. Nehodnotil jsem jinak ani židy. V životě jsem měl a mám dodnes mezi židy dobré přátele. Jsou to čestní a pracovití členové strany a vlastenci naší země.
Jiný problém jsou sionisté. Jsou to nejzuřivější nepřátelé pokroku, obhájci imperialismu, rasismu, nepřátelé nejen Sovětského svazu, ale i židovského lidu. Kriegel k nim patřil tělem i duší[1]. On, syn stavitele někde z oblasti západní Ukrajiny, začal obhajovat naše dějiny a mít strach o naši kulturu. Vzpomínal jakési tatarské chány, kteří přišli tuto noc zničit „naši kulturu, dědictví otců“.
Tolik nenávisti ze sebe může vychrlit jen člověk, jehož duše nezná nic jiného než nenávist. Choval se jako rozběsněná šelma, na niž spadla klec. Byl přesvědčen o tom, že už nemá kam utéci, že se s ním naloží tak, jak by on naložil s námi, kdyby dokončil svůj zločinný záměr. Byl přesvědčen, že je to jeho konec, a tak hrál hrdinskou roli. Krieglova drzost a sprostota osmělila Mlynáře. Také on vyprazdňoval své nitro naplněné špínou a nenávistí.
To, že Kriegel, Smrkovský, Mlynář a další vstup vojsk očekávali, dokázali i tím, že Mlynář předložil připravený návrh odsouzení vstupu vojsk. Na chodbách budovy ústředního výboru strany se soustředila celá řada nejreakčnějších pracovníků rozhlasu, televize a tisku. I to sloužilo k nátlaku na předsednictvo ÚV KSČ. Soudruzi Kolder, Jakeš, Indra, Rigo, Švestka a já jsme se snažili přijetí návrhu prohlášení, které Mlynář předložil a jímž nás skutečně zaskočil, znemožnit. Bylo jasné, že vydáním takového prohlášení KSČ nejen spálí všechny mosty k nějaké příští dohodě se spojenci, ale co bylo nejtragičtější a nejhroznější, že tímto prohlášením se ve skutečnosti předsednictvo ÚV KSČ postaví do čela československé kontrarevoluce.
Aby se tyto záměry zmařily, k tomu jsme potřebovali získat nějaký čas. Požadovali jsme proto přestávku na prostudování návrhu. Návrh prohlášení byl tak nehorázný, zlý a nepřátelský, tak hrubý a vulgární, že na něm nebylo třeba nic studovat, jenom jej celý roztrhat, zamítnout a autora takového návrhu okamžitě vyloučit ze strany a dát ho pod zámek. Na to jsme nebyli připraveni a potřebovali jsme proto získat čas.
Bylo mně jasné, že Kriegel, Smrkovský a Mlynář se nezmění, avšak co když opadnou emoce a Dubček, Černík a snad i Špaček začnou uvažovat v podmínkách politické reality? Žádný vedoucí politik a tím méně politik revoluční strany a socialistického státu se nesmí v krizové situaci chovat jako odmítnutá žena. V takové situaci musí naopak převládat rozum, střízlivé uvažování, musí se okamžitě zhodnotit situace, nemyslet pouze na to, co se stalo, ale především hledat ze vzniklé situace východisko.
Když hoří dům, tak se nehořekuje, nediskutuje o tom, jak požár vznikl a kdo jej asi založil. Musí se hasit a zachraňovat, co se zachránit dá. Kriegel, Smrkovský a Mlynář dům zapálili, oni byli paliči a podle toho se také chovali. A proto nechtěli požár hasit. Ba naopak, v jejich zájmu bylo dále přilévat olej do ohně. Bohužel, Dubček ztratil nervy a jako zbabělý a neschopný kapitán první opouštěl loď. Vzdal se funkce a tím si myslel, že řeší situaci. Přiznám se, že jsem byl přesvědčen o tom, že mezitím, co budeme „studovat“ a diskutovat o obsahu prohlášení, jednotka, která přistála v Ruzyni, obsadí rozhlas a televizi a část jednotky se objeví před budovou ÚV KSČ.
Měl jsem spíše naivní než logickou představu, ale podvědomě jsem věřil, že do zasedací místnosti předsednictva najednou vkročí major nebo plukovník Sovětské armády, zasalutuje a vzrušeným hlasem oznámí, že na základě žádosti a závazku z Bratislavy přišli splnit svou internacionální povinnost. Tím by býval odpadl problém diskutovat o Mlynářově návrhu. Situace se však ke škodě věci vyvíjela docela jinak.
Přestávka posloužila nejen nám, ale i pravičákům. Mezi zdravými silami zavládla nejistota a pravičáci získali první slovo. My jsme zakolísali. Neměli jsme připraveny žádné varianty, pravičáci měli. Nám stačilo zavolat několik věrných a odhodlaných pracovníků aparátu ústředního výboru, kterých bylo v té době v budově ÚV KSČ dostatek, a postavit je před zasedací místnost předsednictva, ustavit stráž a nikoho z pravičáků nepustit ven. I takovýmto jednoduchým opatřením se mohlo předejít nepředstavitelným politicko-morálním a hospodářským škodám. Přestávky jsme využili k tomu, že jsme se pokoušeli napsat nový návrh prohlášení. Současně jsme se pokoušeli zjistit, kde se nalézá jednotka, která byla vysazena na letišti. Kriegel, Smrkovský, Mlynář, Císař a Špaček věděli lépe, co mají dělat. Obsadili nejdůležitější telefonní a dálnopisné linky a vydávali kontrarevolučním střediskům pokyny, co je třeba dělat, co organizovat.
Krajské výbory strany, okresní výbory a Lidové milice nevěděly, co se děje, nedostaly žádný příkaz, a tak většina krajů a okresů jen pasivně čekala, co se bude dít. Výsadek sovětských vojáků byl stále ještě na letišti. Rozhlas a televizi začaly obsazovat kontrarevoluční síly a vyzývaly domácí i mezinárodní reakci do boje proti tzv. okupaci. Taxikáři dostali pokyn jezdit po Praze a svými klaksony vzbudit celé město. Druhé centrum získalo seznam všech náhradních pracovišť v Praze, krytů a stanovišť civilní obrany a spojovací linky určené pro případ války. Pravice byla na vše připravena. Se vším kalkulovala. Měla připraveny i náhradní prostory pro vysílání rozhlasu a televize.
Z některých okresů došly zprávy, že tam obyvatelstvo sovětské vojáky velmi srdečně vítá. Mnozí občané po probuzení vynášeli chléb, špek a pivo, podle toho, co měli po ruce. To dávalo naději, že situace dole v krajích a v okresech určí další vývoj - a ne to, co se odehrávalo v ulicích Prahy.
V předsednictvu vládla bezradnost. Poté, co se Dubček vzdal funkce, nikdo nevěděl, kdo má převzít a řídit předsednictvo. Někdo navrhl, aby se přece jen pokračovalo v jednání. Požádal jsem o slovo. Prosil jsem všechny přítomné členy, aby si uvědomili naši společnou odpovědnost před dějinami, před stranou i před národem a nepřipustili něco, co budou muset napravovat naše děti a vnuci. My i oni jsme zde, v této zemi, zde budeme žít po boku Sovětského svazu. Ani na chvíli nesmíme zapomínat, že to byl sovětský voják, který nám přinesl svobodu, že Sovětský svaz je náš nejvěrnější spojenec. Také dnes, zdůvodňoval jsem, k nám přichází sovětský voják jako přítel a ne jako okupant, jak to chtějí vykreslovat i někteří členové předsednictva. Připomínal jsem, že to, co se stalo, nás přece nemůže překvapit a ani se nesmíme tvářit jako překvapení, protože jsme to museli očekávat jako logické vyústění. To, co se stalo, stalo se nevyhnutelně.
I dnes jsem přesvědčen, že někteří, kdo by snad souhlasili s mými argumenty, měli strach o svoji pověst, a tak viděli východisko v pokračování v nepřátelské činnosti. Myslím, že mezi ně patřili i Dubček a Černík. Kriegel, Smrkovský a Mlynář požadovali rychle jednání skončit a co nejdříve seznámit československou i světovou veřejnost se stanoviskem předsednictva ústředního výboru ke vstupu vojsk. Černík rovněž žádal o skončení jednání, protože musí svolat vládu a zaujmout také stanovisko k vstupu vojsk.
V takovéto situaci se velmi těžko argumentuje a diskutuje. Nejenže byla situace málo přehledná, ba téměř zcela nepřehledná, ale v dané situaci se nedalo nic logicky a střízlivě zargumentovat. Jeden druhému skákal do řeči. Kriegel neuznával žádné argumenty. To je pochopitelné. Podobně postupovali Smrkovský i Mlynář. Někteří vůbec mlčeli a byli ochotni přidat se na naši stranu. Ale přece jen je ovlivňovalo to, jaké stanovisko zaujmou Dubček a Černík. Myslel jsem si, že když se diskuse protáhla tak dlouho do noci, že nebude mít prohlášení kdo odvysílat. Byli jsme přesvědčeni, že v rozhlase a v televizi nebudou pravičáci, že tam budou čestní a charakterní lidé, o nichž se předpokládalo, že tam mají službu, a že stanovisko předsednictva ÚV KSČ nepřečtou.
I přes značný odpor se nám podařilo původní návrh prohlášení přepracovat. Ovlivnila to do jisté míry i skutečnost, že Dubček znenadání přiznal, že dostal dopis politického byra ÚV KSSS a že ještě neměl čas jej předsednictvu přečíst. Opakuji, že dopis byl adresován předsednictvu ÚV KSČ a měl datum 17. srpna 1968. Dubček to přiznal až 21. srpna 1968. K takovému dopisu mělo být ještě téhož dne svoláno předsednictvo a vláda a tyto orgány jej měly posoudit. Jestliže se to již nestalo, tak se to mělo stát ještě před začátkem jednání předsednictva, před tím, než jsme začali diskutovat ke sjezdové zprávě a návrhu rezoluce sjezdu. Ještě před bodem o celkové politické situaci v Československu bylo třeba dopis rozdat, aby si jej mohli členové předsednictva prostudovat. Už sám úvod dopisu signalizoval, že situace je velmi vážná. Pokusím se alespoň něco z jeho obsahu vylíčit: „Drazí soudruzi,“ začínal, „vývoj událostí po našich setkáních v Čierné nad Tisou a v Bratislavě nás nutí položit vám otázku. Zůstalo mezi námi ještě něco z toho vzájemného pochopení mezi námi, jež bylo dosaženo na základě těchto setkání, a zda je vedení KSČ ochotno realizovat dosaženou dohodu?“ Dále se říkalo, že v Čierné nad Tisou nám sovětští soudruzi vyjádřili své obavy o osud socialismu v Československu v souvislosti s narůstající hrozbou kontrarevoluce. Že si přece musíme vzpomenout, jak jsme dospěli ke společnému závěru o tom, že tato otázka se dotýká životních zájmů celého socialistického společenství.
Předsednictvo ÚV KSČ přiznalo v Čierné i v Bratislavě, že situace ve straně i v zemi vyžaduje aktivní a rozhodná opatření proti každému, kdo diskredituje KSČ, kdo útočí proti základům socialismu, kdo se pokouší podkopat bratrské přátelství Československa se Sovětským svazem a s dalšími socialistickými zeměmi, a že z toho jsme na sebe vzali určité závazky. Pouze na základě těchto závazků se mohla uskutečnit porada v Bratislavě a tam jsme se dopracovali společného prohlášení. Politbyro připomnělo předsednictvu ÚV KSČ i to, že se přece dalo očekávat, že jakmile se kontrarevoluční síly dovědí o tom, co bylo dohodnuto v Čierné a v Bratislavě, že se budou snažit výsledky jednání zkompromitovat a zesílit boj proti našim společným cílům a zájmům. Vedení KSČ a vedení státu místo toho, aby organizovaly boj proti kontrarevoluci, jí naopak nechali volný průběh. Jsme nuceni vám to připomenout, psalo se v dopise, protože mnoho závažných faktů svědčí o tom, že události se vyvíjely v takovém směru, který zdaleka neodpovídá smyslu naší dohody.
Pouze z tohoto dopisu se předsednictvo ÚV KSČ dovídalo, že byl uskutečněn telefonický rozhovor s Dubčekem, že bylo memorandum, že prostě byly vysloveny velké obavy, o nichž Dubček předsednictvo neinformoval. To vedlo politbyro ÚV KSSS k tomu, aby se rozhodlo obrátit přímo na předsednictvo ÚV KSČ, které je odpovědné za realizaci dosažené dohody. Dubček to však nerespektoval. Členové předsednictva nevěděli ani o rozhovorech, ani o obsahu dopisu, který Dubček dostal a přečetl jej až po vstupu vojsk.
Politické byro ÚV KSSS v dopise oprávněně upozorňovalo, nebo spíše vyslovilo domněnku, že v předsednictvu ÚV KSČ jsou síly, které maří plnění dohod dosažených v Čierné nad Tisou a prohlášení přijatého v Bratislavě. Politické byro ÚV KSSS, říkalo se v závěru, by chtělo se vší vážností zdůraznit neodkladnou nutnost splnění závazků, které na sebe předsednictvo ÚV KSČ vzalo na poradě bratrských stran, protože zanedbání těchto závazků může být velmi nebezpečné.
Politbyro ÚV KSSS vyjádřilo přesvědčení, že předsednictvo ÚV KSČ přijme dopis se vší pozorností, že správně pochopí obavy sovětských komunistů i jejich znepokojení a přijme nevyhnutelná opatření. Politické byro ÚV KSSS současně prosí, aby s dopisem byli okamžitě seznámeni všichni členové předsednictva ústředního výboru strany.
Dubček nic z toho, oč byl požádán, nesplnil. Věřím, že dějiny tomu dají správnou politicko-morální charakteristiku.
Seznámení s obsahem dopisu politbyra ÚV KSSS přispělo alespoň k tomu, že se nakonec podařilo do prohlášení předsednictva dostat jednu nebo dvě věty, které dávaly jakous takous naději, že nedojde k tomu nejhoršímu. „Předsednictvo ÚV KSČ,“ říkalo se v prohlášení, „vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.“ Jinak byl celý obsah prohlášení velmi špatný a nepodařilo se ho změnit. Žil jsem v naději, že až se bude o prohlášení hlasovat, nebude nakonec přijato. Bohužel F. Barbírek a J. Piller nakonec podlehli strachu a s námi nehlasovali. Pro uvedené prohlášení hlasovali: A. Dubček, O. Černík. F. Kriegel, J. Smrkovský, V. Špaček. Proti hlasovali: V. Biľak, D. Kolder, O. Švestka a E. Rigo. Ostatní, jako soudruzi A. Indra a M. Jakeš, neměli hlasovací právo. Za předpokladu, že by Piller a Barbírek dodrželi slib, nenabyla by situace tak dramatický vývoj. Tisíce dobrých funkcionářů nemusely propadnout.
Prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968 dezorientovalo tisíce čestných občanů ČSSR. Skutečnost, že veřejnost nevěděla o sporech v předsednictvu, že většina členů strany i ostatních občanů si myslela, že Dubček stranu a republiku nezradí, způsobila, že lidé najednou nevěděli, co se děje, co je správné a co ne. Rozhlas a televize neustále opakovaly, že nás přišla spojenecká vojska okupovat a tím zmařit možnost budovat „lepší socialismus“ v Československu. Po zveřejnění prohlášení předsednictva ÚV KSČ získaly kontrarevoluční živly legalitu. Prohlášení předsednictva ÚV KSČ se ztotožňovalo s hesly kontrarevoluce. Čestní občané se stáhli do ústraní a ulici ovládly protisocialistické a kriminální živly. Právě ony se najednou staly „obhájci stranických usnesení“. Ony představovaly „vůli lidu,“ ony tlumočily „zájmy českého a slovenského národa“.
Mnozí si mysleli, že je to zlý sen, ale bohužel, byla to tragická skutečnost. Socialistické vlastenectví bylo přehlušeno primitivním nacionalismem a antisovětismem.
Předsednictvo ÚV KSČ ukončilo své jednání 21. srpna ve 2,15 hodin v noci. Dubček, Kriegel, Smrkovský a jejich další blízcí se soustředili v Dubčekově pracovně. Kontrarevoluční živly přebíraly iniciativu do vlastních rukou. Zfanatizované tlupy povzbuzované rozhlasem ničily směrníky na silnicích, strhávaly označení ulic a náměstí. Asi si myslely, že sovětské jednotky nenajdou Prahu a rozhodující objekty.
Vyvolávala se nejistota a strach. Vydávaly se falešné zprávy, že začalo hromadné zavírání představitelů obrodného procesu, že jsou vražděni nevinní lidé a jiné nesmysly. Objevily se první „důvěrné informace tajných svědků,“ kteří věděli, jak jednalo předsednictvo ÚV KSČ, jak kdo hlasoval, kdo je vlastenec a kdo zradil. Dušan Havlíček, tehdejší vedoucí oddělení tisku ÚV KSČ, který byl chvíli přítomen v zasedací místnosti předsednictva, se právě za tohoto tajemného svědka vydával. Později zradil svoji vlast a emigroval. Sice nepřímo, ale dost srozumitelně se v rozhlasových zprávách naznačovalo, že zrádce je třeba likvidovat. Jako názorný příklad se stavěly první šibenice a na nich byly pověšeny figuríny Biľaka, Koldera, lndry, Jakeše a dalších, podle chuti a osobních „sympatií“. Tyto zfanatizované, po krvi toužící bandy přicházely před okresní výbory strany a domáhaly se, aby vedení okresních výborů KSČ veřejně proklamovalo věrnost předsednictvu ÚV KSČ a jeho výzvě. Mnohá předsednictva okresních výborů tomu podlehla. Na budovy OV KSČ nebo KSS se vyvěšovaly černé prapory nebo státní vlajky spuštěné na půl žerdi.
Každou hodinu byly vydávány falešné, nepravdivé zprávy o tom, kolik československých občanů bylo zastřeleno. Tím se chtělo dosáhnout a také se dosáhlo, že občané měli strach vyjít na ulici a raději seděli doma, i když s tím nesouhlasili. Bandy ovládly ulici a mohly si dělat, co chtěly. Cítil jsem bezmocnost, zlost i strach. Bezmocnost a bezradnost vyplývaly z toho, že se nedalo rozumně nic vysvětlit, že předsednictvo, které mělo velmi energicky vystoupit a postavit se do čela záchrany socialismu, se vzdalo kontrarevoluci bez boje. Zlost jsem měl proto, že jsme se nechali zaskočit kontrarevolučními silami i pravicově oportunistickými silami v předsednictvu i z toho, že nejsem v Bratislavě.
Neměl jsem strach o život, ani z toho, že kontrarevoluční síly zvítězí. Věděl jsem, že je to jen chvilkové vítězství pravicových oportunistů nad námi. Jestliže již spojenci do Československa vkročili, jiný výsledek než úplná porážka kontrarevolučních sil nebyl možný. Strach jsem měl z následků škodlivého prohlášení předsednictva, z toho, kolik lidí toto prohlášení zmýlí, dezorientuje, kolik jich v jeho důsledku neobstojí. Měl jsem strach také z toho, že Československo ztratí autoritu ve světě i v mezinárodním komunistickém hnutí. Měl jsem strach také z toho, zda nezakolísá předsednictvo ÚV KSS a nepřijme podobné prohlášení jako předsednictvo ÚV KSČ.
Bylo jasné, že v Praze již nemohu situaci nijak ovlivnit. V Bratislavě se však dalo ještě mnoho zachránit. Zastupoval mě soudruh Miloslav Hruškovič, který většinu věcí znal, ale nenašel v sobě dost síly, aby se postavil na odpor skupině Zrak, Pavlenda a Sedláková. Stačilo být rozhodnějším a většina předsednictva ÚV KSS by se nepodřídila protistranickému rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ. Letět do Bratislavy letadlem nebylo možné. Autem to bylo nejisté a navíc předsednictvo ÚV KSČ svolalo plénum ÚV KSČ a Národního shromáždění.
Vývoj potvrdil, že bylo třeba nechat v Praze všeho - i zasedání ÚV KSČ, i zasedání Národního shromáždění - a odejet do Bratislavy. Když umírá matka, vždy se zachraňuje alespoň dítě.
Měl jsem i své rodinné starosti. Sedmnáctiletá dcerka Naďa odjela právě před týdnem na nějakou mezinárodní brigádu do Velké Británie. Brigádu organizoval Československý svaz mládeže. Zájezd a brigáda byly spojeny s prací a možností zdokonalovat se v angličtině. Nevěděl jsem, kde je a uměl jsem si představit, jakému morálnímu a psychickému nátlaku může být vystavena, jestliže kontrarevoluce začne šířit, že její otec je zrádce. Skutečně jsem prožíval velký strach z toho, zda to vydrží, jestli ji nedonutí udělat nějaký nerozvážný čin. Kontrarevoluční živly totiž nemají žádnou morálku, žádné zábrany a nic jim není svaté. To není teorie, to si může kdokoli ověřit i v současnosti, když si připomene, co se páchalo v Chile, co se děje v Salvadoru a všude, kde kontrarevoluce potlačuje revoluční bojovníky.
Když skončilo jednání předsednictva ústředního výboru s poznámkou, že se bude pokračovat v 9,00 hodin ráno, odešel jsem do pracovny soudruha Koldera. Z jeho pracovny jsem zavolal na ministerstvo zahraničních věcí a poprosil službu o pomoc. Služba na ministerstvu mě odbyla poznámkou, že ministerstvo se nemůže zajímat o jednotlivé občany, kteří jsou v současné době v cizině. Nevěděl jsem také, kde je manželka a třináctiletý syn Míťa. Odjeli před několika dny na východní Slovensko s úvahou, že snad navštíví naše dobré známé v Užhorodě.
Chvíli jsme se soudruhem Kolderem hodnotili situaci, jak se vyvinula, a dospěli jsme k závěru, že jediné východisko je odebrat se na sovětské velvyslanectví a tam si ověřit, co se v republice děje. Chtěl jsem současně poprosit sovětské soudruhy, aby přes Moskvu dali pokyn svému londýnskému velvyslanectví, aby se pokusilo kontaktovat moji dceru. Moje obavy se ukázaly více než opodstatněné. Několik hodin poté, co pracovník sovětského velvyslanectví odvezl dceru z městečka, kde pracovala při odvodňování nějakého pozemku, přijeli různí kameramani a novináři toužící po senzaci a hledali Biľakovu dceru. Na československém velvyslanectví se dokonce našla taková kreatura, která organizovala tzv. uličku hanby. Měla se soustředit skupina československých občanů, včetně různých studentů, kteří v té době byli v hojném počtu na podobných brigádách ve Velké Británii a ti měli vytvořit uličku, kterou měla moje dcera projít, přičemž ji účastníci měli bít, plivat na ni a křičet, že je dcerou zrádce. Tento čin mohl mít katastrofální důsledky pro celý můj život. Jsem velmi zavázán a vděčen sovětskému velvyslanectví v Londýně, že moji dceru od této potupy uchránilo. Tato metoda, kterou organizovali i někteří českoslovenští pracovníci, měla být ukázkou, jaký je socialismus „s lidskou tváří“ v praxi.
Z velvyslanectví Sovětského svazu jsem se telefonicky spojil se členy předsednictva ÚV KSS. Soudruh Hruškovič naříkal, že situace se zhoršuje, že ve městě se ozývá střelba a že neví, co má dělat. Prosil jsem ho, aby on i celé předsednictvo zachovali klid a jednotu, aby nepodlehli falešným zprávám. Informoval jsem ho, že stanovisko předsednictva ÚV KSČ nebylo přijato jednomyslně všemi členy, že čtyři členové hlasovali proti. Naléhavě jsem žádal, aby se - pokud nemohou přijmout kladné stanovisko ke vstupu vojsk - neztotožnili alespoň se stanoviskem, které přijalo předsednictvo ÚV KSČ.
Patřím k té generaci, a plně to uznávám, která byla vychována k přísné disciplíně, k respektování demokratického centralismu, ale vím i to, že když se přijme chybné, tak chybné a protistátní prohlášení, jak to učinilo předsednictvo ÚV KSČ 21. srpna 1968, že člen strany musí zvažovat a rozumně postupovat.
Až když jsme přišli na sovětské velvyslanectví a viděl a slyšel jsem, co vysílá televize a co hlásí rozhlas, uvědomil jsem si nenapravitelnou chybu, jíž jsme se dopustili tím, že jsme tuto silnou zbraň pustili z rukou a přenechali kontrarevoluci. Nejvíce běsnila do té doby dost oblíbená hlasatelka televize Kamila Moučková. Ona i ostatní byli oblečeni v černém. Velmi sugestivně, plačtivým hlasem četli různá prohlášení propojená vlasteneckými básněmi a citáty. Počínali si tak suverénně a přesvědčivě a s jistotou, jako by se na tento okamžik týdny a měsíce připravovali.
Na velvyslanectví bylo velmi rušno. Přicházeli občané Prahy a blízkého okolí. Tam jsem se také poprvé setkal s hlavním velitelem operace generálem Pavlovským. Kolder, Indra a já jsme ho přesvědčovali, aby v Praze nebyl vyhlášen mimořádný stav. Bylo možné pochopit jeho pocity, ale my jsme mu vysvětlovali, jaká je situace. Voják je voják. Přišel, aby poskytl spojeneckému Československu pomoc proti kontrarevoluci. To, co viděl na ulici, ho jen utvrdilo v tom, že v Československu kontrarevoluce usiluje o změnu politického režimu. To nebyla dělnická Praha, Praha čestných a svědomitých vlastenců. Do ulic jako krysy vylezly bandy spodiny, nepřátelé socialismu. Bezesporu byli na ulicích i čestní pomýlení a hlavně zvědaví občané, ale to, co se vydávalo za hlas Prahy, to byly protisocialistické a kriminální živly.
Asi v 5,00 hodin přivedl jeden sovětský důstojník na velvyslanectví člena předsednictva ústředního výboru a šéfredaktora Rudého práva Oldřicha Švestku. Byl k nepoznání. Jeho tvář byla oteklá, rty namodralé, oči zakalené. Nebyl schopen dát jakékoli vysvětlení toho, co se stalo. Později, když se uklidnil, jsme se dověděli, že po skončení zasedání předsednictva ústředního výboru šel do redakce Rudého práva s pevným úmyslem zabezpečit vydání tohoto listu s jeho osobním přivítáním Rudé armády. Většina členů redakce byla dezorientována prohlášením předsednictva ÚV KSČ a toho využila a zneužila pravicově oportunistická skupina v Rudém právu, která již dlouho útočila proti soudruhům Švestkovi a Fojtíkovi.
K vydání Rudého práva podle Švestkovy představy nebylo sil. Redakce se rozpadla. Oldřich Švestka z toho dostal nervový šok. Když se v redakci Rudého práva objevili sovětští vojáci, našli ho v tomto stavu. Důstojník, který ho pak přivedl na velvyslanectví se ho ptal, co se mu stalo, jestli mu někdo ublížil. Oldřich Švestka jenom kýval hlavou a opakoval: da, da, da. Soudruhu Švestkovi bylo ublíženo, ne však tak, jak to pochopil sovětský důstojník. Tak vznikl názor, že ho v redakci mučili. Objasnilo se to až při jednání v Moskvě.
Po předběžném zmapování situace soudruh Kolder navrhl, aby se poslal dopis předsedovi vlády Černíkovi, v němž ho požádáme, aby se dostavil na sovětské velvyslanectví, kde budeme společně hledat východisko. Černík to odmítl. Bylo to na škodu věci i jemu. Později to již bylo zbytečné. Kolem 9,00 hodin, i když nemocný, přišel na velvyslanectví Jozef Lenárt. Informoval nás, že chtěl jít do budovy ÚV KSČ, ale že je tam tolik lidí, že se do budovy nemohl dostat. Piller se stáhl někam na okres Praha - západ. Někdo nám oznámil, že městský výbor strany v Praze svolává delegáty sjezdu.
Před polednem 21. srpna jsem měl dlouhý telefonický rozhovor s L. I. Brežněvem. Mluvil též se soudruhy Indrou a Kolderem. Nikomu nic nevytýkal, ale z řeči jsem vycítil, že těžko chápe, jak je možné, že marxisticko-leninské síly dopustily, že kontrarevoluční živly mohly nabrat vrchu. To ho ale současně utvrdilo v tom, že do Československa přišli na pomoc v hodině dvanácté. Kdyby přišli o několik dnů později, mohlo to znamenat mnohem větší škody. Situace se stávala krajně kritickou. Kontrarevoluční síly byly ochotny jít na sebenesmyslnější dobrodružství. Provokovaly sovětské jednotky a chtěly vyvolat krveprolití. Nedbaly ani na tu část prohlášení předsednictva, které před tím varovalo. Pokoušely se podpalovat tanky. Zabarikádovaly se v budově rozhlasu. Utočily na budovu ÚV KSČ, aby se spojily s Dubčekem. Byly vážné obavy, že když se s těmito silami Dubček setká, ale i Smrkovský, Kriegel a Černík, že se může s jejich vědomím nebo i proti jejich vůli tato budova použít jako prapor revoluce. Naštěstí tomu sovětské jednotky zabránily.
V odpoledních hodinách 21. srpna jsem se soudruhy Kolderem, Lenártem a Indrou navštívili prezidenta republiky Ludvíka Svobodu. Informovali jsme ho, že předsednictvo ÚV KSČ se nesešlo, vláda se někde ukryla, republika je bez vlády, a proto on jako prezident republiky, tj. hlava státu, musí začít jednat. Je to v souladu s Ústavou ČSSR. Prezident Svoboda byl vděčný za to, že si může vyměnit informace a byl ochoten pomoci. Doporučoval, aby, i když v zúžené sestavě, se sešlo předsednictvo ÚV KSČ a přizvalo k jednání některé členy ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.
Soudruh Svoboda nás informoval, kde se nachází Piller a že večer je podle jeho informací svoláno do hotelu Praha zasedání ústředního výboru KSČ. Kdo určil, že se bude zasedat v hotelu Praha, jsme nevěděli. Ludvík Svoboda doporučil, abychom se zasedání ÚV KSČ zúčastnili a o výsledku ho informovali. Mimo jiné doslova řekl: „Lenárt, Kolder, Indra - budete muset zabezpečit, aby začaly pracovat orgány v Praze a ty, soudruhu Biľaku, se musíš vrátit do Bratislavy a zabezpečit, aby se rychle stabilizovala situace na Slovensku.“ Při jednání byl přítomen i vedoucí kanceláře prezidenta republiky Ladislav Novák, který se později projevil jako skrytý nepřítel socialismu. Právě on informoval kontrarevoluční štáb o našem rozhovoru s prezidentem Svobodou a překroutil mnohé otázky, které se tam prodiskutovaly. Tak vznikla fáma, že se vytvořila skupina, která chtěla provést puč a převzít vládu do svých rukou. Puč připravovaly pravicové síly, dočasné bezvládí jim vyhovovalo. My jsme usilovali o zabránění chaosu, aby republika nepropadla anarchii.
Vzhledem ke skutečnosti, že Kriegel a Smrkovský byli izolováni, štáb ztratil ústřední charakter a vystupoval pod firmou městský výbor KSČ v Praze. Nikdo nedovede odhadnout, co by se stalo, kolik krve by vyteklo, kdyby Kriegel a Smrkovský nebyli izolováni a kdyby seděli ve štábu kontrarevoluce. Tím se značně oslabila váha a věrohodnost různých pokynů, jež směřovaly z Prahy do krajů a okresů. Kontrarevolučním silám se podařilo paralyzovat a často přerušovat spojové linky z budovy ÚV KSČ a samy plně využívaly celou spojovou techniku ministerstva dopravy a spojů. Někteří, ještě donedávna dobří soudruzi, se pod tlakem událostí začali přizpůsobovat nacionalistickým heslům.
Jedenadvacátého srpna večer se skutečně sešel určitý počet členů ÚV KSČ v hotelu Praha. Když jsem sešel do suterénu, kde byl kdysi luxusní bar Bocaccio, bylo tam již plno. Na první pohled bylo jasné, že jsou přítomni pouze někteří členové ÚV KSČ z Prahy a ze Středočeského kraje a že značná část přítomných jsou členové městského výboru KSČ v Praze. Ti křičeli nejvíce, domáhali se toho, aby začal jednat mimořádný sjezd strany. Většina přítomných však především chtěla dostat objektivní informace o jednání předsednictva ústředního výboru. Informovali jsme je s Pillerem. Přiznám se, že jsem byl dost rozzlobený na pasivitu mnohých, dříve dost radikálních pražských soudruhů, rozzlobený také sám na sebe, že zbytečně sedím v Praze a situace v Bratislavě se mění k horšímu. Dostával jsem informace, že skupina Zrak, Pavlenda, Graca, Sedláková, Faltan získala převahu a začala používat tytéž metody, které používal městský výbor strany v Praze.
Přítomné členy ústředního výboru jsme objektivně informovali, jak probíhalo zasedání předsednictva ústředního výboru, co se tam odehrávalo, jak se hlasovalo a také o tom, že byl před předsednictvem utajen dopis politického byra ÚV KSSS adresovaný předsednictvu ÚV KSČ.
Štefan Sádovský projevoval neskrývanou nevoli nad tím, že se přítomní dověděli, že se Dubček vzdal funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Celkově se zdálo, že situace mezi přítomnými členy ÚV KSČ je příznivá. Se soudruhem Kolderem jsme se radili, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušení, anulování stanoviska předsednictva ÚV KSČ ke vstupu vojsk.
Celkovou atmosféru neustále rušili přítomní členové městského výboru strany v Praze a nikdo z nás se nedověděl, kdo je sem pozval, ale také se nenašel nikdo z nás, aby je požádal o opuštění zasedání ústředního výboru.
Věděl jsem, že kdyby byli přítomni všichni členové ústředního výboru strany, že by se dalo dosáhnout, aby došlo ke změně usnesení předsednictva. Z celkového počtu členů ústředního výboru by hlasovalo pro vstup spojeneckých vojsk nejméně 55 až 60 procent. Taková byla v té době situace v ústředním výboru. Právě z toho měli strach pravičáci. Každou chvíli jednání přerušovali a nastolovali zase nějakou novou otázku. Stále opakovali falešné informace o tragédiích, jež se prý odehrávají v pražských ulicích a dokonce i v bytech.
Mezi nejagresivnější patřili přítomní členové městského výboru strany v Praze a zvláště pak dr. Bedřich Rattinger. Je zajímavé a stává se to téměř zákonitostí, že největší hříšníci chtějí vypadat jako světci. Tak se měnil i Rattinger. Nedávno byl ještě velkým přisluhovačem a právním poradcem Novotného a Hendrycha. Získával tituly a pocty. Nyní otočil a všude zdůvodňoval, a to více než bylo potřebné, jejich chyby, jichž se ve vedení strany dopouštěli. Přiživoval se na chybách a omylech, které pomáhal teoreticky zdůvodňovat a které zavinily krizi ve straně a ve společnosti. Nebyl sám. Stejný byl i tehdejší ministr zahraničních věcí J. Hájek i F. Kriegel - v dřívější době miláček Novotného. Patřil k nim také Vladimír Kadlec, tehdejší ministr školství, Jaroslav Kladiva, profesor University Karlovy, který byl častým hostem a důvěrníkem Novotného, i bývalý ministr národní obrany Bohumír Lomský, historik Josef Macek, František Vodsloň a další, kteří na chybách vytloukali kariéru, vyhřívali se na sluníčku Novotného.
V době „pražského jara“ svlékali jako hadi svoji kůži a aby se vykoupili a zalíbili nepřátelům socialismu, soptili na stranu a socialismus, na Sovětský svaz, prostě na všechno, co souviselo s pokrokem, oheň a síru. Tuto metodu zvolil i jejich „dvorní právník“ Rattinger. Martin Vaculík, jemuž Novotný nabídl dokonce hodnost „korunního prince,“ oznámil, že má zaručeně pravdivé zprávy, že se k hotelu Praha blíží sovětské tanky s cílem zatknout všechny přítomné, a proto je třeba rychle jednání ukončit a rozejít se. I v tak napjaté atmosféře, v nesourodé diskusi se podařilo vypracovat vcelku slušný návrh rezoluce.
V hotelu Praha byla přítomna jen část členů ÚV ústředního výboru /odhaduji, že to mohla být tak jedna třetina členů/, přesto jsme prohlásili, že zasedal ÚV KSČ. V rezoluci se konstatovalo, že ÚV KSČ posoudil vzniklou situaci po vstupu spojeneckých vojsk, vyslechl informaci o jednání předsednictva ÚV KSČ a byl seznámen s obsahem dopisu politického byra ÚV KSSS ze 17. srpna 1968, adresovaného předsednictvu ústředního výboru KSČ. Byl vysloven souhlas s tím, že s dopisem tak závažného charakteru mělo být seznámeno předsednictvo ÚV KSČ okamžitě a k jeho posouzení měl být svolán celý ústřední výbor strany. V rezoluci ústřední výbor vyzýval obyvatelstvo k zachování klidu, k pracovní a občanské kázni, k tomu, aby nepřipustilo žádné provokace proti spojeneckým vojskům.
Ústřední výbor strany se nedistancoval od prohlášení předsednictva, avšak ani je nepotvrdil. Vzhledem k tomu, že zasedání ÚV KSČ se nezúčastnili někteří členové předsednictva, se sdělovalo, že do jejich návratu bude ústřední výbor zasedat permanentně. Přítomní členové městského výboru strany v Praze oznámili, že mají spojení na rozhlasová studia a slíbili, že zabezpečí, aby rezoluce ústředního výboru byla odvysílána. Tento slib však nikdy nesplnili. Rezoluci někam zahodili a do rozhlasového vysílání dali lži a dezinformace, které zcela zkreslily smysl zasedání ÚV KSČ.
Protože jsme nevěděli, že to tak dopadne, měli jsme určitý pocit zadostiučinění, že chybu, které se dopustilo předsednictvo, jsme alespoň zčásti napravili. I když bylo vyhrožováno tím, že se blíží sovětské tanky a že všichni členové ústředního výboru mají být zatčeni, jak tvrdili pravičáci, přítomní účastníci zasedání nijak nespěchali a nechtěli se rozejít.
Ústřední výbor se dále usnesl, aby se další zasedání konalo 22. srpna v 15,00 hodin v budově ÚV KSČ. Do té doby měli přítomní členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ připravit zprávu o situaci v republice a návrh opatření dalšího postupu.
Někdo oznámil, že do Prahy se živelně scházejí delegáti zvolení na mimořádný XIV. sjezd strany a domáhají se informací. Vaculík navrhl, abych jim tuto informaci poskytl já. I když jsem ještě nevěděl, že to není žádný spontánní příjezd delegátů, ale naopak příjezd organizovaný kontrarevolučním štábem z městského výboru strany v Praze, nepovažoval jsem podobné shromáždění za účelné, naopak za velice nebezpečné. Proto jsem tento návrh odmítl a doporučil vyzvat delegáty, aby se rychle vrátili domů na svá pracoviště.
Zákeřnost této akce se prokázala hned druhý den odpoledne. Pravičákům vůbec totiž nešlo o besedu s delegáty sjezdu, ale jejich záměrem bylo dostat členy předsednictva i mne na zahájení tzv. sjezdu. Potřebovali mít prvního tajemníka ÚV KSS na neprávoplatně svolaném „sjezdu.“ Všechno, co podnikali, bylo v rozporu se stanovami strany.
Zasedání v hotelu Praha skončilo krátce po půlnoci. Před jeho ukončením byl předložen a schválen ještě návrh, aby soudruzi Kolder, Biľak, Indra a Lenárt navštívili hlavního velitele spojeneckých vojsk generála Pavlovského a požádali ho o informaci, kde jsou členové předsednictva ÚV KSČ Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel a Špaček a aby byla vznesena žádost, aby jim bylo umožněno zúčastnit se jednání ÚV KSČ. Měli jsme generálu Pavlovskému naznačit, že když se sejde ústřední výbor v plném počtu, je naděje na zrušení chybného stanoviska předsednictva ÚV KSČ.
Situace skutečně vyžadovala mluvit s generálem Pavlovským. Ani ne tak o Dubčekovi a již vůbec ne o Krieglovi a o Smrkovském, ale o tom, jak ulehčit život Pražanům. Armáda totiž neměla s kým jednat, a proto nemohly být zabezpečeny ty nejnutnější potřeby. Stranické vedení se rozpadlo. Vláda přestala existovat, protože jednotliví členové vlády se převlékli do montérek a schovávali se v závodech. Část poslanců Národního shromáždění se na výzvu dostavila do Prahy, sešla se v jedné náhradní budově, kde měly hlavní slovo antisocialistické živly. Poctiví poslanci se do Prahy nedostavili. Političtí naivkové, zbabělci a hlupáci přikyvovali a přijímali nesmyslná a hanlivá prohlášení, která připravovali pravičáci. V Praze nic nejezdilo - pouze taxikáři a osobní automobily. Trolejová síť v Praze byla využívána jako pomocná televizní anténa. Bylo ochromeno zásobování. Zboží se nerozváželo, potraviny v obchodní síti rychle mizely. Chléb a mléko nebyly k dostání vůbec.
Taková situace byla v Praze 21. srpna ve večerních hodinách. To mohlo vyvolat nepředvídatelné komplikace, chaos, nepořádek. Nedostatek chleba, mléka a ostatních nejnutnějších potřeb nepomáhá stabilizovat situaci. Lidé pak neposuzují, zda bylo správné, že přišla spojenecká vojska. Posuzují danou situaci a zhoršení svého vlastního života.
Rozhodli jsme se, že misi jednat s generálem Pavlovským na sebe vezmeme a požádáme ho o pomoc v řešení pražské dopravy a zásobování. Vzali jsme s sebou ještě člena ÚV KSČ, ministra vnitřního obchodu Oldřicha Pavlovského a kandidáta ÚV KSČ, bývalého náčelníka generálního štábu ČSLA generála Otakara Rytíře. Jednání se protáhlo asi do půl čtvrté ráno. Vše, co se týkalo Prahy - dopravy, zásobování, možností rozvozu atd. - se dohodlo. Byli jsme přesvědčeni, že to značnou měrou napomůže k uklidnění situace v Praze. Ráno byly skutečně ulice Prahy volné.
Na tom však kontrarevoluce neměla zájem. Celou noc rozhlas vysílal hrůzostrašné historky, čísla aut, v nichž údajně jezdí příslušníci státní bezpečnosti a NKVD, zavírají se lidi. Všechno to bylo vymyšlené, avšak oni potřebovali napětí a nejistotu.
Dne 22. srpna v 10,15 hodin se v budově ÚV KSČ sešlo, jak bylo uloženo, předsednictvo ÚV KSČ. Ukázalo se, že v budově je snad více než 50 procent pracovníků aparátu ÚV KSČ. V téže budově je, jak je známo, i sídlo městského a krajského /Středočeský kraj/ výboru strany. Některými chodbami se dalo volně procházet z městského a krajského výboru KSČ na ÚV KSČ. Pracovníci městského výboru strany se chovali arogantně, až nepřátelsky. Společnému zasedání předsednictva a sekretariátu ústředního výboru předsedal Kolder. Podle stanov strany bylo předsednictvo i za této situace usnášeníschopné. Z jedenácti členů předsednictva bylo přítomno šest. V případě, že by situace byla opačná a chyběli bychom tam my, Kriegel a Smrkovský by se vůbec nerozmýšleli prohlásit předsednictvo za usnášeníschopné. Protistranické a protisocialistické stanovisko se schválilo rozdílem dvou hlasů a bylo to považováno za platné. Vůbec nerespektovali, že čtyři členové předsednictva a mezi nimi i první tajemník ÚV KSS jsou proti. Z tajemníků ústředního výboru KSČ byli přítomní soudruzi Lenárt a Indra, dále Sádovský, Mlynář, předseda kontrolní a revizní komise soudruh Jakeš a člen sekretariátu Voleník. Císař byl někde schován. Rozhlas vysílal zprávu, že Císaře zatkla Bezpečnost, ale nebyla to pravda. Ve skutečnosti byl schován někde na chatě.
V průběhu diskuse o tom, jak budeme plnit úkol, který nám uložil ústřední výbor, kdo bude referovat atd., přišlo sdělení, že kontrarevoluční štáb vyhlásil generální stávku a svolává dvousettisícovou demonstraci na Václavské náměstí. Bylo jasné, že je tomu třeba stůj co stůj zabránit.
Jako v hrůzostrašném hororu se hrnuly nové a nové „zaručené informace,“ že hoří dětská nemocnice a v ní i děti apod. Nikdo z nás si nemohl nic ověřit a zejména neměl možnost tuto lež vyvrátit. I rozumní lidé začali věřit některým nepravdivým, záměrně vymyšleným zprávám. A tak místo toho, aby se splnilo to, co bylo dohodnuto s generálem Pavlovským, bylo nutné opět zablokovat pražské mosty a zabránit tomu, aby se na Václavském náměstí shromáždily statisíce lidí a za této situace pak mohlo dojít k nepředstavitelným provokacím a nenahraditelným škodám. Asi v 11,00 hodin zvonil telefon, v němž neznámý informátor sděloval, že mimořádný XIV. sjezd KSČ právě zahájil jednání, že všechny dosavadní stranické orgány ztratily mandát, že sjezd se stal nejvyšším orgánem strany a všechny ostatní orgány jsou neplatné a samozvané. Bylo nám oznámeno, že jakékoli rozhodnutí, které přijme dosavadní předsednictvo a sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Československa bude v rozporu s usnesením sjezdu. Byla nám tlumočena nabídka, že pokud chceme, můžeme na sjezd přijít. Kde se sjezd koná, to nikdo neoznámil. Byli však ochotni nás na tento sjezd velmi tajnými cestami dopravit. Byli mezi námi takoví, kteří by se tohoto sjezdu rádi zúčastnili a později tak i učinili. Ale většina z nás to odmítla. Bylo jasné, že uvažované zasedání ústředního výboru svolané na 15,00 hodin se konat nemůže. Vše, co se odehrávalo, bylo v rozporu se stanovami strany, ale kdo se tehdy mohl odvolávat na stanovy? Mlynář a Sádovský hledali možnost, jak se vzdálit z budovy ústředního výboru KSČ. Na jednání předsednictva a sekretariátu byli přizváni i V. Šalgovič a O. Pavlovský. Mlynář navrhl, že by bylo dobré odejet na sovětské velvyslanectví a poprosit o možnost spojit se telefonicky s Moskvou. Tento návrh byl přijat. Zavolalo se na sovětské velvyslanectví a sovětský velvyslanec Červoněnko souhlasil, že můžeme přijít na velvyslanectví.
Schůzka předsednictva a sekretariátu skončila ve 12,20 hodin. Vzhledem ke svolávané demonstraci na Václavském náměstí musely sovětské jednotky zablokovat mosty přes Vltavu, a tak jsme se nemohli dostat na velvyslanectví v jedné koloně. Bylo třeba jet několika směry, aby se nebudila pozornost a abychom situaci zvládli lépe.
Jedna skupina jela auty přes nynější Švermův most. Druhá skupina, v níž jsem byl já a Kolder, měla jet přes Hlávkův most, blízko budovy ústředního výboru. Na druhé straně mostu, u budovy Dopravních podniků, se soustředily početné skupinky dobromyslných zvědavců, ale i rozzlobených mladých lidí a provokatérů.
Část členů předsednictva a sekretariátu, která jela přes Švermův most, přejela hladce. Protože před budovou Dopravních podniků bylo shromážděno dosti značné množství lidí, nebylo možné se přes most dostat dostatečně rychle. Bylo jasné, že naše osobní automobily zde neprojedou. Na mostě stály dva tanky křížem krážem. Mezitím se uzavřel i most Jana Švermy, a tak jsme zůstali v budově ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Bylo oznámeno, že přijede obrněné vozidlo, které nás na sovětské velvyslanectví dopraví. Tak se také stalo. Nasedli jsme do bojového vozidla a to vyrazilo k Hlávkovu mostu. V polovině mostu, tam, kde je zimní stadion, již bylo soustředěno několik tisíc lidí. Odmítali uvolnit cestu obrněnému vozidlu.
Z davu, zejména z jeho zadních řad se ozývalo: „Zabijte je, shoďte je do Vltavy“ apod. I v tomto případě se ukázalo, jak je důležité, aby se našel rozhodný člověk, který neztratí hlavu, ani nervy. Často je to malá chvilka, ale může rozhodnout o dalším běhu událostí. Nadporučík, který nás vezl, se vztyčil a silným hlasem zakřičel: „Ustupte!“
Obrněné vozidlo se pohnulo a lidé se rozestoupili, vytvořila se ulička a my jsme touto uličkou projeli do Holešovic a přes Letnou na sovětské velvyslanectví Pod kaštany. Kdoví, co by se stalo, kdyby nadporučík zaváhal.
[1] Jedná se nástroje bílého křídla GP, které byly vypěstovány na Ukrajině a poté přes Československo s maďarskými a německými jmény vypuštěny do světa. Nicolas Sarkozy, George Soros a další. (Pozn.: MM)
Comments