12. Tajná teorie řízení - 15. Pravděpodobnostní předurčenost

22.02.2025

15. Pravděpodobnostní předurčenost

„Není důležité, kde se nacházíme.

Důležité je, kam se hýbeme.“

(KONCEPTUÁLNÍ AFORIZMUS)

    Každý manažer (a v podstatě každý člověk) se musí občas rozhodovat, co dále dělat, jak žít, jak „vést firmu“, jak budovat vztahy v rodině atd.

    Existuje nějaká metoda, která by v takových případech umožnila najít dokonale správnou odpověď? Taková metoda existuje a my se s ní nyní seznámíme. A výjimečná dokonalost výsledku bude záviset na vašich osobních vlastnostech a schopnostech při používání této metody.

    Máte před sebou ruské písmeno „Ж“ (obr. 12-34). Takové písmeno se nenachází v abecedě žádného jiného jazyka, jen v ruštině. Symbolizuje proces přechodu „z minulosti přes přítomnost do budoucnosti“.

Obr. 12-34

    Na obrázku pod písmenem vidíte grafické znázornění normálního rozdělení, které jsme podrobně probírali v 10. kapitole.

    Minulost je vždy „mnohovariantní“. Lev Nikolajevič Tolstoj v závěrečném „Epilogu-2“ svého románu „Vojna a mír“ psal o tom, že se celá historie do nejmenších podrobností popsat nedá. Píše se většinou jen o významných lidech, významných událostech. A o tom, že v té době miliony lidi pracují, vychovávají děti, tak o tom se historici zmíní maximálně jednou nebo dvěma větami. Rovněž se nedá podrobně popsat ani život celé masy lidí. Proto existuje mnoho variant výkladu historických událostí. Pamatujíc na existenci šesti priorit zevšeobecněných prostředků řízení (ZPŘ), můžeme směle mluvit o subjektivitě variant výkladu historických událostí. Míra subjektivity záleží na 1. prioritě ZPŘ. Z pozice křesťanství to bude jedna historie. Z pozice islámu to bude druhá historie. Z pozice budhizmu to bude třetí historie. Formenko a Nosovský předložili vlastní verzi historie. A existuje ještě mnoho různých variant a pohledů na běh historie. Avšak ani v jedné z těchto variant se nenachází přístup k výkladu historických událostí z hlediska řízení globálního historického procesu. A ačkoli L. N. Tolstý a A. D. Petuchov zohlednili i božský faktor v řízení průběhu historie, tak celostní a rozšířený pohled na řízení jak sociálních, tak i NADsociálních procesů dává jen KOB a podrobně je popsán v DVTŘ.

    Přítomnost je vždy jednovariantní. „Existuje jen okamžik mezi minulostí a budoucností.“ (z písně ve filmu „Sannikovova země“).

    Budoucnost je mnohovariantní, podobně jako minulost. Pamatujte na obraz „Bohatýr na rozcestí“: „Pokud půjdeš vlevo, tak.; pokud půjdeš vpravo, tak.“

    Levá strana se na Rusi vždy obrazně spojovala s něčím zlým, nespravedlivým. „Levý“ výrobek, „levé“ peníze, na levém rameni sedí vždy nečistá síla, proto je potřeba si vždy odplivnout „přes levé rameno“, „levité“ před lidmi skryli pravdu atd. Tj. všechno „levé“ je ztělesněním zla.

    Pokud nebudete nic dělat a jen budete pokračovat tak, jak jste šli doteď, tak se nevyhnutelně odkloníte vlevo. O tomto velmi přesně psal V. S. Vysockij:

    Kdo kormidla a vesla zahodí,

    Ty nečistá odkloní,

    Tak už to chodí.

  A kam „odklání“ „nečistá“, je na Rusi dávno známo: vlevo.

    Pravá strana ve všech národech symbolizuje spravedlivost, správnost, pravdu, správnou věc („pravoje delo“). „Naše delo pravoje! Pabeda budet za nami!“ Toto řekl Stalin, když začala Velká vlastenecká válka.

    Dokážete si představit, že by Stalin tehdy celé zemi řekl: „naše delo levoje!“? To se nedá představit. Navzdory tomu lídr Komunistické strany RF mluví o tom, že marxisté jsou leví! Můžou snad „leví“ bojovat za správnou věc (za pravoje delo)? Odpověď je jasná. Navzdory tomu Zjuganov a jeho lidé ohlašují tento nesmysl na veřejnosti.

    Takže pravá strana ztělesňuje pravdu, spravedlivost, dobro[1]. Proto řídíc se horní částí písmena „Ж“, jsme jako ten bohatýr na rozcestí, můžeme si vybrat směr podle různých šipek: - prudce vlevo, – trochu vlevo, – rovně „plavat po proudu“ a nic nedělat, - trochu odbočit vpravo, - prudce odbočit vpravo. Všechno to velmi dobře vidíme na obrázku.

    Dole pod písmenem „Ж“ vidíte křivku s vysokým hrbem, která má stejnou šířku jako písmeno. Už jsme se s touto křivkou setkali v 10. kapitole. Zde nám ztělesňuje pravděpodobnost toho, jaká bude budoucnost.

    Vysoký „hrb“ ztělesňuje maximální pravděpodobnost uskutečnění události.

    Malé „ocasy“ nalevo a napravo od „hrbu“ ztělesňují nízkou pravděpodobnost uskutečnění události.

    Nyní spolu popřemýšlíme.

    Z „minulosti“ jste se nějakým způsobem ocitli v „přítomnosti“. Dnes se nacházíte v tomto „bodě“. A co budete dělat zítra, „vstupujíc do budoucnosti“? Kterou z možných cesta se vydáte? Jaká je pravděpodobnost toho, že si vyberete tu či onu cestu? Projděme si ty nejodlišnější varianty.

    1. „Zítřejšek bude jako dnes a včera“. Zítra budete žít a jednat přesně tak, jak tomu bylo dnes a včera. Pravděpodobnost této varianty je nejvyšší, čemuž odpovídá nejvyšší bod na „hrbu“ grafu.

    2. „Zítra odbočíte mírně vlevo nebo vpravo“. To znamená, že zítra podniknete něco významného, čímž se odkloníte od obyčejného chování mírně vlevo nebo mírně vpravo. Pravděpodobnost této varianty bude nižší než v prvním případě. Bod na grafu „sklouzne“ z vrcholu „hrbu“ trochu vlevo nebo trochu vpravo.

    3 „Zítřejšek se bude prudce lišit od dneška“. To znamená, že uděláte velmi vážné osobní rozhodnutí (nebo jste jednoduše „podlehli mánii“, „odklonila vás nečistá síla“), díky čemuž vykročíte životem po jedné ze dvou krajních „šipek-cest“: pokud to bude „nečistá síla“, tak prudce vlevo; pokud to uděláte s vypětím vlastní vůle, tak prudce vpravo, navzdory všem okolnostem. Pravděpodobnost této varianty je malá, což vidíme na velmi nízké hodnotě amplitudy obou „ocasů“ grafu (levého i pravého).

    A nyní pozor! Pravděpodobnost varianty č. 3 je sice malá, ale stále existuje! A co se týče pohybu směrem k dobru, ta pravděpodobnost je zde vždy! Tato cesta vždy existuje! To je potřeba si uvědomit. Snažíme se na to poukázat a zdůraznit to pro ty, kteří si myslí, že změnit něco k lepšímu se nedá. Například situace v zemi. Takoví lidé jen beznadějně krčí rameny, což se velmi hodí okupantům. Takový názor, že se věci nemůžou zlepšovat, je hluboce chybný, což je přesvědčivě a názorně ukázáno výše. Druhá věc je, že si to vyžaduje určité úsilí. Co se týče zlepšení situace v naší zemi, tak na to je kromě touhy mnoha lidí potřebná i organizace (struktura) a vysoká kvalita řízení (vzpomeňte si na plnou funkci řízení).

    Vzpomeňte si na obrázek se šnečí ulitou s dvěma hlavami z 10. kapitoly. Na kterou stranu se bude plazit? Pokud na stranu dobra, potom dobrých a rozumných lidí bude stále víc a víc. A když se to, co se zdálo málo pravděpodobné, stane skutečností, tak to časem pro každého zevšední, díky čemuž se „hrb“ grafu přesune vpravo, jak je to na grafu znázorněno tečkovanou čarou. A nemožné se stane možným, jak to kdysi napsal Blok:

    Rusko, chudobné Rusko,

    Pro mě tvé šedé chatrče,

    Tvoje písně ošlehané větrem,

    Jsou jako první slzy lásky…!

    Nedokážu tě litovat,

    A svůj kříž opatrně nesu…

    Ať přiláká a oklame,

    Neztratíš se, nezhyneš,

    A jen starostlivost zahalí,

    Tvé krásné rysy…

    A nemožné je možné,

    Cesta dlouhá je lehká.

    Nemožné je možné zrealizovat jen v Rusku[2], protože jen jeho lid disponuje vlastní mírou, která je maximálně blízká celovesmírné míře, o čemž jsme mluvili v 10. kapitole.

    Smysl míry umožňuje člověku vnímat a porovnávat všechny možné varianty budoucnosti (šipky směrů cest ve vrchní části písmena „Ж“). Už jsme přezkoumali i „mechanizmus proniknutí do budoucnosti“. Jinak, než pomocí „smyslu míry“, se do budoucnosti (celovesmírné míry) proniknout nedá.

    Pravděpodobnost toho, že budoucnost nastoupí, je rovna 1 (100 %). Ale pokud se bavíme o konkrétní podobě této budoucnosti, o konkrétní variantě (konkrétní šipce v písmenu „Ж“, kterou vykročí z „přítomnosti“), tak pravděpodobnost její realizace má vždy menší hodnotu než 1 (100 %).

    Život každého člověka (podobně jako život různých kolektivů, společnosti a celého lidstva) je praktickým ztělesněním pohybu po jedné z možných „cest“ písmene „Ж“ (odborně: praktickým ztělesněním možných pravděpodobnostních předurčení).

    V reálném životě používají vědci a politici při rozhodování teorii pravděpodobnosti a matematickou statistiku. To je ale velká chyba. Jde o to, že teorie pravděpodobnosti a matematická statistika přistupují k analýze mnohostranného procesu v životě společnosti z hlediska určitého modelu, který je vhodný pro výpočty. Jenže takový model neodráží celou mnohovariantnost a mnohorozměrnost života společnosti. Kromě toho, teorie pravděpodobnosti nezohledňuje subjektivitu řízení společenských procesů, nezohledňuje osobní kvality manažera, jeho mysl, vůli, naléhavost a vše ostatní.

    Avšak z PFŘ vyplývá, že proces řízení má vždy subjektivní/osobní charakter. A na subjektu/osobě manažera závisí velmi mnoho. Jeden manažer dokáže udělat i „z nemožného možné“, a jiný nedokáže organizovat lidi ani tak, aby se uchovalo alespoň to, co bylo dosaženo před ním. Příkladů ze života, které to potvrzují, by se dalo uvést mnoho, a to z různých úrovní řízení (od Kremlu až po periferie). Když byli v čele země Gorbačov a Jelcin, tak během jejich řízení docházelo v SSSR-Rusku k tak obrovským škodám, které 14-ti násobně převyšovaly škody Velké vlastenecké války. Ale zatím se o těchto „manažerech zkázy“ mluví jako o velkých „reformátorech“.

    A zde je hodnocení dalšího vůdce naší země — Stalina, kterého dnešní demokratizátoři (potomci trockistů z prvních let existence SSSR) nenazývají jinak, než „tyran“ a „diktátor“, snažíc se tak vnutit svůj vystrašený názor celé veřejnosti.

Obr. 12-35

    Takto naštěstí neuvažují všichni. Myslící lidé vzdávají Stalinovi a jeho manažerskému talentu hold. Jedno z takových férových a vysokých hodnocení Stalinovy práce vyjádřil i vůdce jiné země, který toho o řízení země věděl mnoho, a nebyl jedním z těch úlisných lidí, kteří řízení nerozumějí, ale dovolují si dávat hodnocení osobnostem této úrovně. Uvedu úryvek z projevu Winstona Churchilla v Dolní sněmovně 21. prosince 1959, v den Stalinových nedožitých 80. narozenin (z Britské encyklopedie).

    „Velkým štěstím Ruska bylo to, že v letech nejtěžších zkoušek stál v čele země génius a nezlomný vojevůdce Stalin. Byl výjimečnou osobností, která imponovala naší proměnlivé a těžké době. Stalin byl člověkem s neobyčejnou energií a nezlomně silnou vůlí. V rozhovorech byl ostrý, krutý a nemilosrdný, a dokonce ani já, vychovaný zde, v britském parlamentu, jsem mu nedokázal v ničem oponovat. Stalin měl hlavně velký smysl pro humor a sarkazmus, a uměl přesně vnímat myšlenky. Tato síla byla v Stalinovi tak výrazná, že mezi vůdci národů všech dob byl nenapodobitelným.

    Stalin na nás udělal obrovský dojem. Disponoval hlubokou, logicky podloženou moudrostí, zbavenou jakékoliv paniky. Byl neporazitelným mistrem v nalézání cest z těch nejvíce beznadějných situací. Byl neobyčejně složitou osobností. Vytvořil a podřídil si obrovské impérium. Byl to člověk, který svého nepřítele ničil svým nepřítelem. Stalin byl velký diktátor, nemajíce ve světě obdoby, který převzal Rusko s dřevěným pluhem a zanechal ho s atomovými zbraněmi. Co už, historie a lid na takové lidi nezapomíná“.

    Ale díky informačnímu vlivu současných demokratizátorů, potomků trockistů, velmi mnoho lidí v zemi, zejména mladých na Stalina zapomnělo nebo ztratilo představu o tom, co pro zemi a lid vykonal. Stalin měl velmi rozvinutý smysl míry, na což poukázal i Churchill.

    Nyní si můžeme představit verbální vzorec, který popisuje dosažení vytyčeného cíle po zvolené „cestě“:

    Pravděpodobnostní předurčenost události je rovna pravděpodobnosti události vynásobené osobností manažera (kvalitou jeho řídících schopností).

     Zde vidíme, že „pravděpodobnostní předurčenost“ je vždy širší než samotná „pravděpodobnost“.

Míra neurčitosti

    Když už existuje předurčenost, tak musí existovat i neurčitost. Co to je? A jakou to má „míru“?

    Nejdříve si prohlédneme verbální vzorec na obr. 12-36.

Ob. 12-36

    Při jeho čtení si všimněte i do sebe vložené matice-nálevky v pravém horním rohu obrázky.

    Pravděpodobnostní předurčenost jakékoliv konkrétní události je nevyhnutelně spojena s procesy rozvoje dalších „sousedních“ událostí (ačkoli tyto „sousední“ události se nemusí nutně odehrávat hned „vedle“). Je to tak, protože všechny události probíhají ve společné „matici-nálevce“. A dokonce, i když událost probíhá „daleko“, tak její vliv může být velmi podstatný. Například řídíte „svou“ firmu a někde jste do něčeho vložili peníze. Avšak „vypukla válka v Iráku“, prudce stoupla cena ropy a podnik, do kterého jste vložili peníze, zkrachoval. Dotklo se to nejen vedení, ale i „soukromých osob“.

    Dalo by se uvést mnoho příkladů i ze všedního života. Mladý muž a žena se rozhodli vzít a připravují se na svatbu. Probíhá proces realizace „pravděpodobnostní předurčenosti“ („chystá se svatba“). Ale do sousedního domu vedle nevěsty se přistěhoval mladík z jiného města, který zde realizuje vlastní „pravděpodobnostní předurčenost“ — přistěhoval se do tohoto města, aby si zde našel práci. Tento nový mladík a nevěsta se setkají a zamilují se do sebe. Výsledkem je to, že jedna z „pravděpodobnostních předurčeností“ (svatba) se nesplnila.

    Podobný vzájemný vliv procesů je dobře vidět i na grafech na obrázku 12-37.

Obr. 12-37

    Jsou na něm vyznačeny tři procesy realizace „pravděpodobnostních předurčeností“. Na každém z těchto tří procesů je z vlastního „bodu přítomnosti“ zvolena „cesta“ ke svému „bodu budoucnosti“. Představte si, že vy osobně se nacházíte a realizujete svůj záměr v prostředním procesu. Jenže na váš „pohyb“ mají silný vliv „sousední procesy“ (shora a zdola), které pro vás představují „rušení“. A jedna věc je, jak to všechno chápete, rozpoznáváte rušení a děláte vůči tomu příslušná opatření, a druhá věc je, pokud vás ani nenapadne, že by mohly mít vliv na váš proces. A v druhém případě může být váš „přechod z přítomnosti do budoucnosti“ velmi neúspěšný.

    Pokud si nyní představíme celé to množství potencionálních „sousedních procesů“ obsažených ve společné objemnější matici, která také ovlivňuje váš proces (vzpomeňte si na obrázek 9-3),

 tak můžeme předpokládat, že úplná ignorace tohoto vlivu se nutně projeví i na vašem procesu.

    Což se mimochodem velmi stává mnoha lidem jak v běžném životě, tak i na pracovní, odborné a řídící úrovni. Z toho plyne jednoduchý závěr. Toto všechno je potřeba si uvědomovat, chápat a zohledňovat ve svém osobním životě i v práci.

    Co se týče míry neurčitosti, tak po všem, co jsme si řekli, je jasné, že se jedná o pravděpodobnost realizace jedné z možných variant budoucnosti. A tuto pravděpodobnost je zase možné vyjádřit jako míru stability procesu přechodu z objektivně zformované přítomnosti do subjektivně zvolené varianty budoucnosti v podmínkách rušení ze strany souběžně probíhajících procesů přechodu k jiným, neslučitelným variantám budoucnosti.

    Nyní můžeme situaci trochu zkomplikovat. Představte si, že realizujete nejen „svůj proces“ přechodu, ale i „sousední procesy“ — jsou to vaše procesy a vy jste jejich „pánem“. To znamená, že řešíte ne jeden, ale hned několik úkolů přechodu „z přítomnosti do budoucnosti“. Například jste hlavou státu a rozhodli jste se zrealizovat hned několik reforem v různých oblastech života nebo několik „národních projektů“.

    V podstatě to nic nemění na tom, co jsme si už řekli výše. Také to si je potřeba vše uvědomovat, chápat a řídit se tím v běžném životě i v práci.

    Ze všeho, co jsme si řekli, vyplývá, že:

—   čím nižší je pravděpodobnost uskutečnění zvolené varianty budoucnosti (tj. přechodu „z přítomnosti do budoucnosti“),

—   tím vyšší je potřebná kvalita manažera v přechodném procesu (tj. musí mít o to vyšší kvalifikaci v řízení podle PFŘ).

    Nyní, milí čtenáři, sami zkuste popřemýšlet nad kvalifikací a kvalitou řízení uskutečňovaného v naší zemí od začátku „přestavby“ a prakticky až dodnes v průběhu tzv. „reforem“.

    Naše vrchnost nezná elementární základy DVTŘ.

    A nyní ještě pár slov o porovnávání různých variant budoucnosti.

    Už jsme nejednou vzpomínali, že pravděpodobnost příchodu „budoucnosti“ (jako takové) je rovna 1 (100 %). Nebo jinými slovy: pravděpodobnostní předurčenost „budoucnosti“ (jako takové) je rovna 1 (100 %). Jenže v tomto případě není definována konkrétní podoba této všeobecné budoucnosti. Přitom budoucnost má vždy nakonec konkrétní podobu.

    „Všeobecná budoucnost“ obsahuje „množství variant budoucnosti“. Je jako obrovský kámen, který je možné rozbít na množství malých a velkých kamínků. Pravděpodobnost realizace každé z těchto variant leží v rozmezí hodnot od 0 do 1 (od 0 % do 100 %). Zde je potřeba si uvědomit, chápat a zohlednit následující.

    Tyto „varianty budoucnosti“:

—   Se můžou vzájemně vylučovat. To znamená, že se může uskutečnit buď „tato“ varianta, nebo „tamta“: buď-anebo.

—   Se můžou vzájemně doplňovat. To znamená, že se může uskutečnit hned několik variant, přičemž každá z nich doplňuje jinou variantu, nebo několik variant, nebo všechny.

—   Můžou být fragmenty jiných variant. To znamená, že v tomto případě „jiné“ varianty nemůžou být realizovány bez účasti této konkrétní varianty, která nejenže „doplňuje“ ostatní varianty (jako v předcházejícím případě), ale je „dílkem“, který přesně zapadá do jiných variant.

—   Můžou tvořit posloupnost.

Obr. 12-38

Chyby v hodnocení pravděpodobnostních předurčeností

    „Nemýlí se pouze ten, kdo nic nedělá“ — zní lidová moudrost. Je to tak, lidé se opravdu můžou mýlit. Ale je potřeba se snažit, aby se to stávalo co nejméně. A když si člověk dopředu uvědomuje, že se může dopustit chyby při nějakém rozhodnutí a dopředu odhaduje pravděpodobnost vzniku takové chyby, to už je vysoká úroveň řízení.

    Když si toto všechno člověk, uvědomuje, chápe a zohledňuje, tak je to normální. Velmi špatné je to, pokud takové očividné věci „nespadají do okruhu pojmů“ daného člověka. A pokud se to týká manažera, potom i jeho nepřemýšlející podřízení budou snášet následky, pokud si myslí, že:

„Není potřeba přemýšlet! Vždyť s námi je ten, který o všem rozhodne za nás!“ (V. S. Vysockij).

    Chyby hodnocení pravděpodobnostních předurčení můžou vznikat v důsledku:

—   neadekvátního vnímání (tj. zkresleného, nepřesného, chybného) zvolených variant budoucnosti;

—   nepřesného porovnání těchto variant mezi sebou;

—   nepřesně určeného pořadí, v kterém mají varianty po sobě následovat (nejdříve se mělo jet autem, poté plavit a následně letět, ale on vše popletl).

    Protože o těchto věcech, které nyní probíráme, se vůbec nehovoří a neučí se ani na školách, ani na univerzitách, tak absolutní většina lidí vnímá „vědecky“ vypočítanou pravděpodobnost realizace „konkrétní budoucnosti“ jako absolutně přesnou hodnotu a vůbec netuší, že toto „přesné“ číslo je ve skutečnosti jen „přibližné“ a obsahuje chybu.

    Úroveň chyb může být různá a týká se:

—   chyb v určení „budoucnosti jako celku“ ze všech variant,

—   a chyb v určení každé konkrétní varianty.

    Pravděpodobnostní předurčenost „celé“ množiny variant („budoucnosti jako celku“) je vždy menší než 1 (100 %). Je to tak kvůli tomu, že člověk v důsledku své subjektivity vždy nějaké varianty přehlídne. A přitom i ty můžou být zrealizovány! Pravděpodobnostní předurčenost jejich realizace existuje a leží v rozsahu od 0 do 1 (od 0 % do 100 %). A když tuto „přehlédnutou“ pravděpodobnostní předurčenost spojíme s pravděpodobnostní předurčeností „budoucnosti jako celku“ ze všech variant, tak by měla být rovna 1 (100 %). Zdálo by se, že je to vše v pořádku.

    Ale je zde „háček“. Jestliže obě pravděpodobnostní předurčenosti určoval konkrétní subjekt, tak se ve výpočtu této neurčitosti mohl zmýlit, a reálná neurčitost se může trochu lišit od té vypočítané.

    A tato „reálná pravděpodobnostní předurčenost“ způsobí:

—   buď chybu řízení,

—   nebo seberealizaci „zázraku“.

    To, zda bude mít subjekt v daném případě „štěstí“ nebo „smůlu“, závisí na tom, co konkrétně mezi všemi variantami budoucnosti přehlídl.

    Pokud někomu z čtenářů nevyhovuje slovní popis, tak může využít obrázek, na kterém jsou poučky zpracované graficky.

Ob. 12-39

    Takže smysl míry reálně poskytuje:

a)    Vnímání množiny variant budoucnosti.

b)    Vnímání pravděpodobnostních předurčeností každé z variant.

    Člověk se může mýlit jak v možnosti „a)“, tak i v možnosti „b)“.

    V souvislosti se společenskými procesy existuje jeden známý výrok od V. O. Klučevského: „Zákonitost historického jevu je nepřímo úměrná jeho duchovnosti.“

    V 9. a 10. kapitole jsme se už přiblížili k chápání a definici pojmu „duchovnost“. Je to míra souladu s Bohem. V davo-„elitářské“ společnosti se „duchovnost“ většiny lidí rovná nule. Je to tak, protože jedni jsou otevřenými ateisty a druzí místo pravého Boha věří ve vymyšleného boha (podrobněji o tom budeme mluvit v kapitole „Egregory“ a v příloze „Tajemství sjednocující idey“). Z toho důvodu je v davo-„elitářské“ společnosti jen velmi málo lidí, kteří by měli vysoce rozvinutý smysl míry. Je jich jen pár, ze známých osobností k nim patřil Buddha, Kristus, Mohamed a někteří další proroci. Právě oni se stali iniciátory změny života lidí. Avšak globalizátoři těch dob jejich učení deformovali nebo brzdili. Z toho důvodu se historie davo-„elitářské“ společnosti století co století opakuje (jako stará obehraná deska) a rozdíly jsou jen minimální.

    Přitom schopnost vnímat varianty budoucnosti s velmi malou pravděpodobností realizace PLUS kvalitní řízení v procesech přechodu k těmto variantám, to všechno dokáže změnit svět k nepoznání. Avšak, je to možné jen v případě, pokud budou mít lidé (a především ti, kteří řídí):

—   Vysokou duchovnost.

—   Vysoce rozvinutý smysl míry.

    Globalizátoři, řídící se amorální nespravedlivou biblickou satanskou koncepcí organizace života, si to velmi dobře uvědomují. A proto ve snaze ochránit davo-“elitářskou“ společnost před zničujícím informačním vlivem lidí s vysokou duchovností a rozvinutým smyslem míry bylo ještě ve starověku do Talmudu (tj. do manuálu pro řídící „elitu“, pro „dozorce“) vloženo pravidlo: „Nejlepší z gojimů je hoden smrti.“ Z něj vyplývá, že pokud se ve společnosti objeví lidé s vysokou duchovností a vysoce rozvinutým smyslem míry, tak je potřeba je zlikvidovat. Takovým způsobem byly ve společnosti „ořezávány“ špičky duchovnosti a díky tomu se historie opakovala s přesností 2 x 2 = 3,999. A proto i když se ve společnosti občas objevila velmi reálná pravděpodobnostní předurčenost změnit život společnosti k lepšímu, odvrátit ji od „zla“ směrem k „dobru“, tak se nenašel člověk, který by tuto možnost dokázal zrealizovat svým tvrdým a kvalitním řízením. Ilustruje to obrázek 12-40.

    Na něm je vidět, že pravou krajní, velmi málo pravděpodobnou variantu (viz písmeno „Ж“) dokáže zrealizovat jen velmi málo lidí (viz graf zákona normálního statistického rozdělení). Právě o nich mluví Talmud, že je potřeba je zlikvidovat. Avšak pokud se tato křivka („šnečí ulita“) bude posouvat vpravo, potom takových lidí bude stále více. A jak řekl hrdina filmu ze stalinských dob „Tajemník oblastního výboru“, kterého hrál vynikající herec Žarov: „Všechny neoběsí!“ Tímto úkolem se zaobírá i naše Konceptuální strana „Sjednocování“: aby bylo lidí žijících podle KOB a jednajících společně a organizovaně v řadách KSS každým dnes více a více.

    Velmi tomu pomáhá změna informačního stavu lidstva (zákon času), která nastartovala proces změny logiky sociálního chování velkého množství lidí. V tomto smyslu se situace kvalitativně změnila (viz 11. kapitola).

Obrázek 12-40

    V souvislosti s objektivním rozpadáváním se obou globálních pyramid: „pyramidy znalostí“ a „pyramidy společenského uspořádání“ běží objektivní proces pronikání „tajných“ znalostí do všech „dolních“ vrstev společnosti. Takovým způsobem byl shora spuštěn proces „zvyšování duchovnosti“ a „rozvoje smyslu míry“ u mnohých lidí, a nejen u některých jedinců, jak tomu bylo v minulosti. „Nejlepších z gojimů“ bude stále víc. A „všechny neoběsí ani nepobijí!“

    Otázka je jen v rychlosti nárůstu duchovnosti a smyslu míry. A tato rychlost závisí na našem úsilí, na úsilí všech čestných a mravních lidí.

16. Tajemství proroctví a prognóz

„Pošetilá děva neúnavně křičí:

„Vidím Tróju rozbitou na prach!“

Ale jasnovidce, podobně jako svědky,

Od dávných dob pálili na hranicích.

(V. S. VYSOCKIJ „PÍSEŇ O PROROCKÉ KASSANDŘE“)

    Je Lužkov prorok? Nebo prognostik?

    Dne 22. března 2005 měl primátor Moskvy J. M. Lužkov přednášku před studenty MGU, která byla časově sladěna s publikací jeho knihy „Rozvoj kapitalizmu v Rusku. Po 100 letech“. Na ní vyhlásil, že v Rusku dozrává „revoluční situace“, v které hrozí „ztráta státnosti“.

    V televizi se o tomto zmínili jen velmi stroze. Krátkou zmínku dal jen moskevský kanál TVC v programu „25 dob“ 15 minut po půlnoci (23.03. 2005). Hlavní deníky a časopisy (přičemž ne všechny) také velmi stručně a bez hlubší analýzy informovaly čtenáře o vystoupení Lužkova, omezivše se pár citáty z jeho přednášky. A noviny „Kommersant“ ze dne 23.03. 2005 označily slova Lužkova za „skandální“. Podle J. Lužkova, píše „Kommersant“, se historie ruského kapitalizmu může ukončit rokem 1917 „kdy s revolucí v Rusku padl i kapitalizmus“. Příčinou se můžou stát „nové hrozby spojené například s rozhodnutím o monetizaci benefitů, a také s nadcházejícími reformami vzdělávání, vysokých škol, kultury, vědy, zdravotnictví, bytově-komunální oblasti“. Lužkov se rozhodl „vzkázat vládě, že tyto oblasti se nemůžou reformovat stejným bolševickým způsobem, jak to udělala monetizace benefitů“.

    Kritika neobešla ani státní dumu. Noviny „Žizň“ ze dne 23.03. 2005 citují Lužkova: „Doufal jsem, že dnešní sestava dumy bude pracovat efektivněji. Podobá se na tučného ptáka s jedním křídlem. Takový pták nelétá. To je škoda.“ Pod druhým křídlem měl primátor na mysli pravicové strany.

    Z mocenských větví Lužkov nekritizoval jedině prezidenta.

    Lužkov před touto přednáškou ještě nikdy nedělal takové systémové zevšeobecnění. Řekl: „Pokud z toho nevyvodíme závěry, tak zemi čekají otřesy, možná spojené i se ztrátou státnosti. Staneme se objektem revoluční situace a dostaneme se do hrozných komplikací“.

    Za „rodinou Lužkova“ stojí mocný klan a obrovské peníze. Klan, který rozšířil svůj vliv „od Moskvy až do vzdálených periferií“ a podmanil si mnohé regionální klany, v důsledku čehož se dostal do střetu zájmů s druhým mocným klanem, „rodinou Jelcina“.

    Proč Lužkova znepokojuje „ztráta státnosti“?

     Ztráta státnosti znamená ztrátu řízení

    Co znamená slovo „státnost“? „Státnost“, to je především systém profesionálního řízení věcí, které jsou důležité pro společnost, a to na lokální úrovni i v rozsahu celé společnosti. To znamená, že státnost je systém řízení společenských záležitostí. Z toho vyplývá, že ztráta státnosti znamená ztrátu řízení společenských záležitostí. Co v sobě zahrnuje tento „systém řízení“? Velmi mnoho věcí.

    Vyjmenuji alespoň hlavní (nejviditelnější a nejpochopitelnější) složky tohoto „systému“, aby se rychleji vyjasnilo, o čem je řeč:

—   Výroba všeho možného, průmysl, polnohospodářství.

—   Peníze, peněžní obrat, kreditně-finanční systém.

—   Obchod, a v něm především obchod s potravinami.

—   Práce, angažování lidí, výplata mzdy.

—   Doprava automobilová, železniční, letecká, lodní. Přeprava lidí a nákladů.

—   Zásobování energií. Všechny druhy paliv, elektrická energie.

—   Zásobování vodou.

—   Kanalizace, zejména ve velkých městech.

—   Ochrana veřejného pořádku. Dodržování zákonů, soudnictví, systém výkonu trestu pro zločince.

—   Vzdělávání předškolní, školní, vysokoškolské.

—   Zdravotnictví.

—   Systém sociálního zabezpečení, výplaty důchodů, příspěvků, starost o invalidy.

—   Obrana státu, armáda a námořnictvo, ochrana hranic státu.

—   Kultura, umění, literatura, film atd.

—   A ještě mnoho dalšího, co je potřebné pro klidný a normální život každého člověka.

  A nyní si představte, že všechno jmenované najednou zmizí. Domy zůstanou bez elektriky, z kohoutku neteče voda, vlaky nejezdí, fabriky ani úřady nefungují – není práce, nevyplácejí se důchody, nejsou peníze, v ulicích roste kriminalita.

    Taková situace v Rusku už byla. Stalo se to v říjnu 1917. A trvalo to několik let. V pozadí probíhala občanská válka, kde bratr bojoval proti bratrovi a syn proti otci. Podívat se na to (revoluci, občanskou válku, na „nepolapitelné“) v kině nebo v televizi je určitě zajímavé. Ale ať si každý zkusí sám sebe představit v roli hrdinů románu „Křížová cesta“ od Alexeje Tolstého.

    Přitom je potřeba si představit, že tehdy Rusko bylo rolnickou zemí a obce alespoň jakž takž lidi nakrmili. Dnes už jsou ruské obce vnímány a chápány úplně jinak.

    A co bude s městy, zejména s těmi milionovými a statisícovými?

    Barvami rozkvetly „maliny“

    Zdivočel každý tvor!

    Chléb není, jen plno vazelíny,

    Šklebí se hrbatý diktátor („Gorbi?“)

    Běda!

    Raduj se, dělnická třído! Běda!

    Nyní ať každý čtenář zkusí zapojit svou intuici a představí si, co se stane při rozpadu státnosti v dnešních podmínkách. Máte to? Tak jak?

    Bylo by to drsné. To by i Lužkova mohli rychle nabrat „na vidle“.

    A může se snad něco takového stát? Jistěže, není těžké nad tím mávnout rukou a poslat tyto myšlenky pryč. Jenže Lužkov není hlupák! On tuto myšlenku neohlásil před celým Ruskem jen tak! To znamená, že je za tím něco vážného.

    Někdo možná řekne: „Proč nás zbytečně plašíte! Nač je to dobré?“ Tak si to pojďme vysvětlit.

O proroctvích, prognózách a programování

    Vzpomeňte si na obraz s ruským bohatýrem na poli před kamenem. A na kameni je napsáno: „Pokud půjdeš vlevo, tak…; Pokud půjdeš vpravo, tak…; Pokud půjdeš přímo, tak…“ A bohatýr si musí vybrat jen jednu cestu z vícerých, protože se nedá jít třemi cestami najednou. Podobně i život každého člověka a celé společnosti (státu) je vždy realizací jediné varianty z vícero možných.

    Bez rozmyslu kráčejí a jednají jen pošetilí lidé. Obyčejně se každý člověk před svým činem nejdříve zamyslí, „co se stane, když.“

    A na čem závisí tyto úvahy? Existuje totiž několik variant „úvah“. Všechny se zakládají na informaci vycházející z posouzení pravděpodobnostních předurčeností.

    1. Prognóza na základě životních zkušeností. Je známo, že stejné příčiny ve stejných podmínkách vyvolávají stejné následky (obr. 12-41).

                                                               Obr. 12-41

 Vezměme si už vzpomenutý příklad se svatbou, který jsme použili o něco výše při vysvětlování „příčinně-následkových“ vazeb, kdy ženich často bral do ruky skleničku a nevěsta často pokukovala a mrkala na mladé chlapce. Zde můžeme směle prognózovat, že zde šťastná rodina pravděpodobně nevznikne, pokud někdo nepřiloží ruku k dílu a nepomůže oba „mladé“ převychovat.

    Takže pokud známe statistiku minulých životních situací a disponujeme navíc i vlastní životní moudrostí, tak můžeme s různou mírou přesnosti „prorokovat“ budoucnost, přesněji řečeno, dávat prognózy (obr. 12-42).

    Obr. 12-42

Čím více statistických údajů a čím více moudrosti (tímto vším většinou disponují staří lidé), tím přesnější bude prognóza. Mimochodem, stojí za zamyšlení, že na „Východě“ i na „Jihu“ si mládež starých lidí váží, tato tradice se tam udržuje už staletí. A u nás mládež na staré lidi pohrdavě kašle: „Tito předci mnoho chápou.“ I zde nás už dávno rozdělili — „otcové a děti“.

    2. Proroctví — to je, když člověk shora dostane informaci během takzvaných „okamžiků osvícení“, přes „smysl míry“, o kterém jsme už mluvili výše, což ještě můžeme doplnit otázkou k zamyšlení. Často je zvykem říkat: „Přišla mi na mysl myšlenka!“ Zkuste odpovědět na otázku „Odkud přišla?“.

    Historie nám vypráví o mnoha prorocích a proroctvích. Nejznámějšími proroky na světě byli: Mojžíš, Kristus, Mohamed.

    Dodám také, že prognóza je plodem vlastního úsilí, vlastního intelektu, ale proroctví dostává člověk shora a prorok jen ohlašuje informaci o budoucnosti, kterou dostal. U tohoto je však důležité znát i problematiku egregorů, kterým bude věnována celá kapitola.

    3. Oznámení proroctví a prognózy mase lidí je zároveň řízením okolností jejich života. Například v televizi oznámí prognózu počasí: „Zítra bude pršet“ A takřka každý, kdo to slyšel, si ráno do práce vezme deštník nebo pláštěnku, ačkoli při hlášení této prognózy to nikdo nikomu nekázal.

    Podobné je to i u astrologických prognóz: „Štíři: zítra pro vás bude velmi vhodný den na uzavírání finančních transakcí a nákup cenných papírů.“ Výsledek bude stejný jako při prognóze počasí. Mnozí se rozběhnou „nakupovat cenné papíry“, následkem čehož „vypukne finanční krize!“ (zdánlivě „sama od sebe“).

    Každý člověk může na proroctví a prognózy reagovat jinak. Tato reakce závisí na jeho mravnosti a chápání celkové situace. Pokud člověk reaguje bezhlavě, nepřemýšlejíc nad mnohými dalšími okolnostmi, které určují jeho konkrétní životní situaci, tak ve vtahu k takovým lidem bude ohlášení proroctví nebo prognózy programováním jejich chování.

    Jenže prognóza ani proroctví neznamenají nutnost jejich naplnění. Jen lidem ukazují tendenci směřování aktuální situace, kterou je stále možné změnit.

    Zde je důležité, abychom se zamysleli nad příčinami vzniku prognóz a proroctví. Abychom to pochopili, zkusíme nejdříve odpovědět na to, proč si lidé nepamatují pozitivní prognózy a proroctví, ale pamatují si splněné negativní prognózy a proroctví (například Kassandru a záhubu Tróje). Jde o to, že z hlediska řízení manažer pozitivní informaci nepotřebuje, pokud jde všechno dobře. Dobrého manažera zajímá v první řadě odklon od normy, aby mohl zajistit návrat procesu do normálního průběhu. Například řídíte auto. Cesta je dobrá, žádné překážky, jste spokojený, dokonce uvolněný. Ale najednou se cesta změní, objeví se hrboly, blikají semafory, mnoho dopravních značek, lidé i auta pobíhají sem a tam, dochází vám benzín, začne klepat motor — to už jste velmi napnutý. Musíte všechny tyto „překážky“ zvládnout. Jenže toto všechno se vám děje nyní, v tomto okamžiku. Ale vy byste chtěli dopředu vědět, jaká bude cesta, kde budou hrboly a všechny další možné příležitosti.

„Vím – často mi do kol hole strkají,

Přemýšlím, jak a v čem mě podvedou.

Vím, kde běh můj s úšklebkem přetnou,

A kde přes cestu nastraží lano.“

(V. S. VYSOCKIJ)

Takže zopakuji, manažer v první řadě potřebuje znát odklon od normy a potřebuje ho znát dopředu, v předstihu, aby se mohl včas rozhodnout, co udělá.

    Když je řeč o proroctví získaných shora (od Boha), tak je potřeba si uvědomit, že Bůh není tyran ani sadista, ale je tím nejlepším špičkovým manažerem. Proto se v proroctví shora od Boha dává informace o katastrofické nebo nepříznivé budoucnosti, ke které aktuálně směřuje přítomnost v důsledku toho, co se odehrálo v minulosti a tvoří v přítomnosti. 

    Mimochodem, často vzniká otázka, proč všichni známí proroci působili na Východě, a ne i na Rusi? Je to dobré nebo špatné? Na základě toho, co jsme si řekli výše, si nyní můžete na tuto otázku odpovědět sami. Znamená to, že „na Východě se věci nevyvíjely dobře“ a Bůh byl nucen tam poslat proroky se svými radami. A na Rusi v té době všechno probíhalo „v souladu s Božím záměrem“, a tak Bůh nemusel zasahovat do normálně probíhajícího procesu.

    Jak by měl manažer (ale i každý člověk) reagovat na fakt získání prognózy a proroctví:

    1. Proroctví a prognózy se nesmí ignorovat. Trójané neuvěřili Kassandře, zachovali se povýšeně a Trója zanikla.

    2.  Před proroctvím se nemá utíkat, jak to udělal Oidipus. Před čím se Oidipus snažil utéci, to se mu také přihodilo.

    3. Prognózy se nesmí přehlížet, jako to bylo v případě „Titaniku“, kde nějakou dobu před tragickou událostí vyšla kniha, ve které byly všechny události popsané jedna ku jedné.

    4. Není potřeba jít „hlavou proti zdi“, kdy člověk prognózu zná, ale i tak pokouší štěstí.

    Ignorování každého z těchto čtyř bodů pomáhá realizaci negativní prognózy. A jaká je tedy správná reakce na prognózu nebo proroctví?

    Zaprvé, je potřeba přehodnotit známou minulost. Vycházejíc z informací z prognózy, je potřeba znovu zanalyzovat události (nyní už nově) a zkusit se na ně podívat z nadhledu.

    Zadruhé, po vykonané analýze je potřeba zrevidovat a přehodnotit původní záměry a plány do budoucnosti.

    Všechny tyto kroky jsou vlastně ekvivalentem zpytování svědomí. V církvi se tak dělá během obřadu pokání. Ten spočívá v tom, že „hříšník“ zůstává s knězem o samotě, vypráví mu o svých hříších, které spáchal v období od posledního obřadu pokání, a prosí kněze, aby se přimluvil u Boha za odpuštění jeho hříchů. Kněz si to všechno poslechne a „ve jménu Boha“ se rozhoduje, co ze spáchaného je možné odpustit a co ne. V tomto případě si hříšník nejdříve musí odpykat určitý trest. Druh trestu a jeho trvání určuje samotný kněz (údajně ve jménu Boha). Ale stává se to jen ve výjimečných případech. Většinou kněz odpustí všechny hříchy kajícímu se hříšníkovi na poprvé.

    Leskov má na toto téma jednu povídku. Jmenuje se „Čertohon“. Povídka je o tom, jak jeden bohatý člověk dělal pokání. ‚Nějakou dobu usilovně pracoval a poté se opil. Když měl popito, tak „vyváděl“ s cikány v restauracích, ničil všechno, co mu přišlo pod ruku atd. Celkově vzato, „bavil se“. Po takovém „vyvádění“, které trvalo několik dní, se den-dva „dával dohromady“. Hned poté šel do kostela, zaplatil faráři peníze, kál se ze svých hříchů, které mu farář přirozeně odpouštěl. Odtud boháč odcházel s „čistým svědomím“ do normálního pracovního režimu a tam byl znovu „čestný a skromný“. Ale uplynul nějaký čas a vše se opakovalo. Opilost, vyčinění, pokání, práce, znovu opilost atd. Potřebuje snad člověk takové „pokání“? A právě takové formální pokání vštěpuje a podporuje ruská pravoslavná církev.

    O minulosti lhát nesmíme! Nesmíme se řídit starořeckým pravidlem, které vyslovil Cheilón ze Sparty (žil v 6. století před n. l.): „o mrtvých jen v dobrém.“ Mezi dobré lidi nemůžeme řadit ty, kteří v minulosti konali zlo. A už vůbec nesmíme zařazovat dobré lidi mezi darebáky. Svědomí by to člověku nemělo dovolit. Takové „pokání“ má ve vztahu k budoucnosti opačný efekt. A není to jen tvrzení založené na emocích. Jde o to, že když se ve vědomí mnoha lidí buduje nepravdivá představa o minulosti, tak to ničí celistvost souvislé matice rozvoje země (nebo lidstva: v závislosti na rozsahu lži).

    Znovu si představte obraz nálevky se schodovitými (spirálovitými) okraji. Poškození prošlých „schodů“ komplikuje, ba až znemožňuje další rozvoj stoupání „po spirále“ nahoru.

    Pokud je prošlá úroveň zničena jen částečně (tj. je zničena jen malá část jednoho závitu spirály), tak další rozvoj na následujícím závitu spirály bude zkomplikovaný, občas i nemožný (obr. 12-43).

    Vždyť při pohybu po tomto novém závitu se tak či onak ocitneme před „propadlištěm“. A pokud nebude tato „trhlina“ „opravena“, tak se nedá pokračovat vpřed. Jinými slovy, celá společnost bude muset vykonat „pokání“, tj. přehodnotit překroucenou minulost a obnovit v ní pravdu.

    Pokud je prošlá úroveň spirály informačně úplně zničena, tak nejen že se nedá pokračovat vpřed, ale hrozí propad celé společnosti o úroveň níže, což může znamenat globální katastrofu (obr. 12-43). Můžeme si představit, že jeden, dva nebo několik závitů spirály bylo cíleně informačně zničeno, rozbito „na kousky“, po čemž vrchní část spirály ztratila stabilitu, naklonila se a jen tak-tak se drží na těchto „střepech“. To znamená, že ztratila oporu, ztratila své kořeny. A my svou energetikou živíme to, co ve skutečnosti vůbec nebylo, živíme „střepiny“, lež, namísto toho, abychom energeticky živili pravdivý „závit“ v energeticko-informační matici, kterou nám poškodili. Čím dále se spirála rozšiřuje a roste, tím se stává těžší a nutně nastane moment, kdy se vrchní část zhroutí. Samozřejmě jen v případě, pokud nebude včas opravena její dolní poškozená část. V praxi to znamená přehodnocení celé dávné historie lidstva, kompletně vyškrtnuté globalizátory, kteří realizovali svou satanskou biblickou koncepci řízení celého lidstva. A v první řadě se to týká historie Slovanů, historie Rusů, historie naší země a celého lidstva. Je potřeba nám opravit oporu, vrátit kořeny.

    Přesně to samé se týká i nedávné historie naší Vlasti. Lživě očernili Stalina a všechno to, co bylo v zemi dosaženo pod jeho vedením. Činnosti J. V. Stalina je věnována jedna z příloh v této knize. Zde vzpomenu jen tolik, že Stalin byl špičkový manažer a člověk s vysokou mravností. Ti, kteří Stalina pomlouvali, jsou dnes jejich vlastními potomky v Rusku prezentováni jako znamenití státní činitelé, analytici, politici a politologové. Avšak už jednoduchá analýza „celkového chodu věcí“ přesvědčivě ukazuje, že Lenin Stalinovi přenechal Rusko zdevastované občanskou válkou, z kterého Stalin udělal supervelmoc č. 1. A jediný osobní majetek, který po Stalinovi zůstal, byla jedna sváteční a jedna obyčejná uniforma a pár vyhozených bot. To bylo vše! A trockisté, kteří přišli po něm, a převzali řízení této velmoci, nechali vše vytvořené prací milionů sovětských lidí pod vedením Stalina vyjít nazmar, zbídačili lid a zemi nechali zaostávat. Přitom se sami neuvěřitelně obohatili a kvůli zachování svého bohatství byli připraveni utéci do zahraničí. A v dnešní „demokracii“ se snaží opěvovat jejich „úspěchy“.

    Při Stalinovi lid žil v očekávání lepšího. Při dnešních trockistických lídrech lid žije v očekávání horšího. Je snad tak těžké se zamyslet a pochopit, že na Stalina účelově lijí potoky lží? Nejvíc je tím zasažena mládež. Starší lidé si ještě něco pamatují, ačkoli už mnohé zapomněli.

    Ale nejdůležitější je, že bez pokání přehodnocení stalinského období historie naší země, tj. bez opravení předcházející „úrovně spirály“ se nepodaří v zemi nic změnit k lepšímu. My jsme dnes, kráčejíc po nové úrovni spirály (matice-nálevky se schodovitými okraji), přišli až k „propadlišti“, které se vytvořilo na „minulé úrovni“ vlivem všech lží vylitých na Stalina. A nám se nic nepodaří změnit k lepšímu, nebudeme moct jít dopředu až do té doby, než toto „propadliště“ neopravíme, tj. než neobnovíme zničenou cestu do budoucnosti. To znamená, že my všichni v Rusku-SSSR musíme udělat pokání, tj. zrevidovat a přehodnotit historické období, v kterém zemi a lid vedl J. V. Stalin.

    Mezi lidmi existuje i takový výraz, jako „přivolat neštěstí“. Z hlediska řízení to znamená, že když se člověk dozví negativní prognózu (nebo proroctví) a začne „fňukat, sténat, plakat“, že mu hrozí neštěstí, které se „určitě stane“, tak takovým způsobem sobě i druhým programuje negativní budoucnost. Proto nikdy není třeba propadat pesimizmu a „fňukání, sténání, plakání“.

    Je potřeba si jasně uvědomit, že varovná prognóza snižuje možnost seberealizace negativního rozvoje událostí. Je potřeba však umět adekvátně reagovat jak na negativní prognózy, tak i na neopodstatněné obavy.

    V našem případě, co se týče varování Ruska před ztrátou státnosti, tak nejde o žádnou neopodstatněnou obavu. Až příliš mnoho očividných faktů svědčí o přibližování se další etapy likvidace SSSR-Ruska. Už jen vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku mnohé napovídá. A pohrdat těmito výstrahami je zločin.

Boží prozřetelnost a Boží dopuštění

    „Varianty jsou varianty“, „předurčenosti jsou předurčenosti“, ale někdy ani při té největší snaze se neděje to, s čím jsme počítali, co jsme předvídali a co plánovali. Proč? O co tady jde?

    Lidské vnímání má svůj určitý „práh citlivosti“. Například člověk cítí rozdíl mezi trochu slaným, slaným, a velmi slaným, ale už necítí rozdíl mezi velmi-velmi slaným a velmi-velmi-velmi slaným. Nebo rozezná teplé, velmi teplé, horké, velmi horké, ale svými smysly už nerozezná velmi-velmi horké od velmi-velmi-velmi horkého. To samé platí pro hlasitost, světlost atd.

    A stejně tak se to týká i smyslu míry.

    A když probíhá „něco“ za prahem citlivosti konkrétního člověka (nebo se děje „něco“, co vůbec lidské smysly nedokáží zachytit), tak toto „něco“ může úplně změnit lidskou představu o možných variantách rozvoje situace (obr. 12-44).

    A toto „něco“ je „Boží prozřetelnost“.

    A. S. Puškin popsal tento objektivní jev následujícími slovy: „Prozřetelnost není algebra. Lidský rozum, lidově řečeno, není prorok, ale hádající, který vidí celkový chod věcí a může z toho vyvodit hluboké předpoklady, často časem potvrzené, ale nedokáže předvídat náhodu — mocný okamžitý nástroj prozřetelnosti“.

 Ob. 12-44

    Jak vidíte, zde je i chápání „smyslu míry“, i „pravděpodobnostních předurčeností“, i „Boží prozřetelnosti“.

    A nač je vlastně dobrá „pro-zřetelnost“?

    Je potřeba si uvědomit, že zásah shora nikdy nebývá bezdůvodný. Zásah shora má vždy svou příčinu a vždy je v souladu s koncepcí Božího řízení. Vyplývá to z plné funkce řízení. Takový zásah shora se může udát ve dvou případech:

    1. Pokud člověk nebo lidstvo vyčerpali své možnosti při plnění úkolů, které jim byly svěřeny shora, a potřebují pomoc. Tj. Když „úkoly“ stojí, neplní se, a podle Božího záměru (podle Jeho koncepce řízení) už je čas se hnout dopředu.

    Na známém grafu „zákona normálního statistického rozdělení“ se tento Boží zásah projevuje na „ocasech“ grafu, na samotných koncích „ocasů“, kde je velmi malá pravděpodobnost vzniku dané situace. Jenže podle Božího záměru se už tato událost musí nutně odehrát, ale samotní lidé se k činu nemají.

    2. Pokud lidstvo nebo konkrétní člověk překročili hranice Božího dopuštění. Bůh dal člověku i celému lidstvu poměrně velkou svobodu v jednání na cestě svého rozvoje předurčeného Bohem. Nejlépe to ilustruje obraz široké řeky. Samotná řeka a její proud představují Boží předurčení. Šířka řeky, to je Boží dopuštění. Břehy jsou nebezpečnou zakázanou zónou.

    Dovoleno je plavat po proudu, odklonit se vlevo nebo vpravo (na základě „pravděpodobnostních předurčeností“), dovolené je z hlouposti plavat nějakou dobu proti proudu (jít proti Božímu záměru a narušovat tak Boží dopuštění). Tj. je dovoleno jednat a pohybovat se v korytě řeky. To je Boží dopuštění.

    Ale není dovoleno vyjít za hranice Božího dopuštění. Bylo by to v rozporu s Božím záměrem, v rozporu s Boží strategií ve vztahu k lidstvu i k jednotlivým lidem. Proto pokud někdo směřuje k překročení hranic Božího dopuštění, tak dostává shora signály, varování. A pokud je ignoruje, tak Bůh je nucen zasáhnout, a existenci takového člověka ukončí.

„Kádry rozhodují o všem“

    Tato slova patří soudruhu Stalinovi. A opravdu. Všichni ze své životní praxe víme (a mladí lidé z filmů), že:

1.    Existují lidé, pod jejichž řízením upadá každý projekt. Toto jsou manažeři zkázy.

2.    Existují lidé, pod jejichž řízením se podaří uskutečnit i zdánlivě nemožné. Toto jsou manažeři úspěchu.

3.    Existují lidé, kteří dokáží rozlišit jedny od druhých. A takové lidi je potřeba zaměstnat v přijímacím oddělení.

    Nebyla to náhoda, že v období „stagnace“ armádní důstojníci pozměnili tuto frázi J. V. Stalina, která dostala takové znění: „V Kádrech rozhodují o všem“. Stačilo přidat jen jedno písmeno „V“ a jak to změnilo celý význam!

    A jestliže „v kádrech“ (tj. na personálním oddělení) hodnotili manažerské schopnosti, jakož i schopnost rozlišovat „jedny od druhých“ jen na základě anketových údajů, tak to znamenalo, že tito „personalisté“ nevěřili, že člověk se dokáže měnit, zdokonalovat, přehodnocovat události. Zkrátka, dívali se na lidi jako na „automaty“, jako na „bioroboty“. A tak docházelo k degradaci manažerského korpusu nejen v armádě, ale i v celé zemi. A v první řadě mezi stranicko-sovětskou nomenklaturou. Nahoru po kariérním žebříčku nebyli pouštěni schopní a talentovaní lidé, ale pouze lokajové a patolízalové. A i to je projev „pravděpodobnostní předurčenosti“. Proto se v srpnu 1991 nenašel na příslušné řídící úrovni jediný rozhodný člověk. Všichni seděli a báli se.

    A to, co se odehrálo v srpnu 1991, byla také „pravděpodobnostní předurčenost“. A je dost možné, že se odehrála na „konci ocasu“ zákona normálního rozdělení.

    Mimochodem, ve starověkých společnostech se „personalisté“ divochů (tj. žreci) nezajímali o anketové údaje, ale zkoumali u budoucího manažera (žrece) rozvinutost jeho smyslu míry na základě mravnosti už od týnejdžerského věku. Proto takové týnejdžry připravovali už ve věku 7-14 let, a poté je „jmenovali“ do řídících funkcí. Tyto údaje pocházejí z knihy E. B. Tylora „Primitivní kultura“.

    Kdo jsou potom „divoši“? Starověcí „personalisté“ nebo ti dnešní?

    A dnešní státní „elitu“ nezajímá, KDO bude CO dělat, ale KDO bude stát v čele konkrétního procesu, úřadu a jiných státních orgánů, tj. ke KTERÉMU KLANU patří daný kandidát.

    Jenže pro společnost, pro ruský lid není nejdůležitější KDO (tj. klanová příslušnost), ale CO manažer dělá pro zlepšení života lidí a JAK to dělá, tj. s jakou kvalitou řídí život společnosti.

Předání dovednosti prognózování a řízení

    Už jsme si říkali, že základem předvídatelnosti procesu, a tedy i jeho stabilního řízení, je poznání příčinně-následkových podmíněností, které jsou občas nazývány i „objektivními zákonitostmi“.

Obr. 12+45

Na Rusi byli nositeli těchto znalostí žreci, kteří tyto znalosti předávali z pokolení na pokolení. Kromě toho učili děti rozvíjet a řídit svou vnímavost, rozlišovací schopnost a další technologie. Předávala se tedy určitá informace, která měla určitý systém kódování (písemně, ústně, otevřený výklad, „zašifrovaný „výklad).

    Vědomosti byly předávány, ale dovednosti tvorby prognóz si nováčci museli osvojit SAM-ostatně. To znamená, že o-SVOJ-ování je činnost, kterou musí zvládat každý sám.

    Po nastolení židokřesťanství byl na Rusi spuštěn proces likvidace ruské kultury a tradic. Žreci byli fyzicky likvidováni. V tomto směru je už mnoho věcí ztraceno, i když něco z kulturních cenností se ještě zachovat podařilo. Naše kultura a vzdělávacím systém už děti neučí takovým věcem, které v minulosti žreci dávali všem dětem v tehdejším vzdělávacím systému. Ačkoli je pravda, že v těch dobách existoval i systém přípravy budoucích žreců. Zdůrazňuji však, že zpočátku existoval pro všechny děti jednotný vzdělávací systém. Týkalo se to i kultury předávání dovednosti tvorby prognóz. Zatím se nenašel žádný absolutně přesný a pochopitelný „mechanizmus“ nebo „metodika“ předávání této dovednosti, dokonce ani ta prastará „teorie“ tvorby prognóz.

    Tato situace nastolila potřebu vytvoření nového systému kódování jak samotné informace ohledně prognostiky, tak i zručnosti jejího předávání.

    Tento systém předpokládá:

—   jednoduchost osvojení si této nové informace,

—   zamezení zkreslení informace při jejím předávání,

—   spolehlivé dosažení cíle výuky, tj. aby se nestalo, že se učí jednomu, a naučí se úplně něco jiného.

    A právě DVTŘ (a KOB jako celek) je systémem, který uvedené body zohledňuje (obr 12-45).

    Ale jak říkal M. A. Bulgakov: „Rukopisy nehoří.“ V Koránu se o tom mluví takto: „On zná to, co bylo před nimi, i to, co bude po nich. A oni nechápou nic z Jeho vědomostí (tj. o minulosti a budoucnosti), kromě toho, co si On sám přeje.“

    Z hlediska teoretických základů KOB výše uvedené citáty znamenají to, že informace je nezničitelná a uchovává se v mnohorozměrné pravděpodobnostní matici možných stavů matérie — v celovesmírné míře (podrobně to rozebíráme ve 13. kapitole „Tajemství egregorů“).

    A dostupnost k této informaci je možná. Tuto možnost nám dává Bůh. O mechanizmu připojení se k celovesmírné míře jsme už mluvili.

[1]  RА je pojmenování Boha, označuje životodárné světlo, energie slunce, zdroj života vesmíru.

RA bylo původní jméno řeky Volhy. Ti, co žili u RA, tak když šli do boje a protože žili u RA, volali URÁ a protože to byli dobří bojovníci, tak když jejich nepřátelé uslyšeli mocný řev URÁ, zmocňoval se jich strach a dávali se na útěk. Dnes voláme hURÁ. Slov se slabikou RA je mnoho, jen namátkou, pRAvda, kRÁsa, RAdost, Ráno, RAda, RÁj, paRÁda, PRAHA atd., většinou jsou to všechno kladná slova. (Pozn. překladatele MM)  

[2]  Generál psal zejména pro ruské čtenáře, proto ten nacionalismus. Nejsem si jist, že by celovesmírná míra byla založena na podvodech a parazitismu, které vládnou v současném Rusku. (Pozn. překladatele MM)